Pípání mobilu, hluk z restaurace pod okny, zvuky nepřetržitě jezdících aut kolem domu, hudba od sousedů ve vedlejším bytě,  dupání dětských nožiček od sousedů nad námi, nedaleký venkovní koncert….Běžný člověk je nyní vystaven mnohem většímu hluku než dříve.

Když se šestašedesátiletá Alice s manželem přestěhovala do hor, několik měsíců nemohla spát a necítila se dobře. Dříve celý život žila v centru Ostravy, u rušné ulice, pod okny jí ve dne v noci projížděla auta. „Těšila jsem se na klidný život v penzi, ale když jsme se přestěhovali do rekonstruované chaty, trvalo mi, než jsem si přivykla na ticho. Zní to možná legračně, ale já se tam necítila komfortně. Vůbec jsem nemohla spát, bolela mě hlava. Nakonec jsme s mojí paní doktorkou došly k závěru, že je za tím ta velká životní změna. Že si prostě musím zvyknout na jiný rytmus, na ticho, na klid,“ tvrdí. Nyní, po roce by se do města už vrátit nechtěla, ale dříve jí hluk nikdy nevadil. Nevnímala ho, byla na něj zvyklá. Možná, že měla i štěstí, že je proti němu odolná.

Naopak řada lidí trpí přecitlivělostí na hluk. Může jít o hyperakuzi – tak se říká přecitlivělosti na běžné zvuky, nebo o misofonie, jak je nazýván stav, kdy člověk trpí odporem ke konkrétním zvukům. Přecitlivělost na zvuky a hluk může vést až k vážným psychickým poruchám a z těch  mohou vzniknou i obtíže fyzické.

Jestliže tedy někdo má pocit, že z nějakého zvuku či hluku takzvaně zešílí, rozhodně nejde o hysterického člověka, který chce na sebe strhávat pozornost.

„Každý považuje za hluk či zvuk něco trochu jiného. Je to dáno životními zkušenostmi, kulturou a spoustou jiných věcí. Protože jsme všichni jedinečné osobnosti, zpracováváme věci různě. To, co je pro někoho klid, je pro někoho jiného chaos,“ uvádí v jedné ze svých prací epidemioložka Erica Walkerová, která se dlouhodobě tomuto problému věnuje.

Americká psycholožka Elaine Aronová začala používat výraz hypersenzitiva, tedy syndrom HSP – Highly sensitive person, tedy vysoce citlivý člověk. Dříve by se o takových lidech často říkaly věty:

Pořád mu něco vadí.

Je to hysterická citlivka.

Na všem hledá nějaký problém.

Skutečnost je však taková, že někteří lidé jsou opravdu vysoce citliví a v hluku, který někdo jiný vůbec nevnímá, nesmírně trpí.

„Pod okny mé osmdesátileté babičky byla před dvěma roky otevřená zahrádka restaurace. Začalo peklo. V teplých dnech má v bytě zápach z jídla a hluk. Ona je typ tiché trpitelky, nikdy si na nic  nic nestěžuje, ale viděli jsme, jak je nešťastná,“ vypráví Anežka, vnučka této dámy. A pokračuje: „Lidé tam řvali mnohdy ještě ve dvanáct v noci, babička nemohla spát, má na tu stranu ložnici. Provozovatel restaurace na mě byl sprostý, arogantní, když jsem ho upozornila na ten hluk. Obešla jsem babiččiny sousedy s plánem, že bychom problém začali řešit na úřadech. Jenže dva mladí sousedé řekli, že jim zahrádka vůbec nevadí. Že jim hlučná nepřipadá. Další paní řekla, že ji ten hluk štve, že je obrovský. Nakonec jsme docílili toho, že se zahrádka zavírá v deset, ale do desíti je tam prostě hluk. A mně došlo, že každý ho vnímá jinak. Babička ovšem od té doby bere prášky na spaní, zcela zbytečně, jen kvůli té hospody. A protože je taková hodná, říká, že to je její problém, že je asi moc přecitlivělá.“

Podobné situace řeší řada lidí. Kdo bydlí ve městě, s nějakou formou hluku se vždy setkává.

„Vnímání zvuků se může v průběhu života měnit, někdy máme období, kdy jsme na různé podněty citlivější. Mají na to vliv různé okolnosti, třeba i přibývající roky, s kterými někteří lidé preferují klid, ticho,“ uvedl Wolfgang Klages, autor knihy Citlivý člověk. Ten přirovnává lidi citlivé na zvuk k mimózám, tedy rostlinám, které jsou označovány za citlivé s při dotyku se sklápějí, jako by vadnou.

Takovým lidem se v dnešní době žije obtížně. Svět je čím dál víc hlučný. Nemilou zkušenost nedávno v tomto směru udělal jednasedmdesátiletý Petr, který cestoval vlakem z Ostravy do Prahy. „Vedle mě přes uličku seděla paní s asi šestiletým chlapcem, který si celou cestu hrál na tabletu. Pískalo to, kvičelo, hýkalo, prostě vyluzoval všechny představitelné i nepředstavitelné zvuky. Když jsem asi v Olomouci pochopil, že nejde o chvilkovou záležitost, ale výbavu na celou více než tříhodinovou cestu, požádal jsem, zda by mu paní nedala sluchátka. Odpověděla: Tak je to dítě, tak si hraje, ne? Odpověděl jsem, že jsem citlivý na podobné zvuky a škodí mému zdraví. Dívala se na mě jako bych byl blázen. Trochu to ztlumila, za hodinu kluk pískal stejně silně jako dříve. Jenže mě opravdu bolela hlava, píchalo mě v oku, skutečně trpím přecitlivělostí na zvuky, které vydávají mobily, tablety a podobná zařízení,“ vypráví.

Obtěžování hlukem se v posledních letech stalo velkým problémem. Na hluk si stěžují lidé, kterým u domu vznikly silnice, restaurace, ke kterým doléhá hudba z venkovních letních koncertů, kteří mají v blízkosti někoho, kdo neustále pípá, hvízdá, žbluňká na různých mobilních zařízeních. Ve většině případů rozhodně nejde o notorické stěžovatele nebo jedince, kteří se pouze dloubou v problémech, které problémy nejsou. Naopak, mnohdy jde o lidi, kteří skutečně trpí, ale jejich potíže bývají zlehčovány.