Početné party kamarádů, dlouhé telefonní hovory, mnoho přátel na sociálních sítích, spousta lajků, srdíček a zpráv… Tak si mnoho lidí představuje oblíbeného člověka, který netrpí samotou. Někdy jsou však zdánlivě společensky žijící jedinci osamělejší než ti, kteří mají přátel jen několik.

Čím je člověk starší, tím více se projevuje, jestli si během života našel kamarády. A především jaké. Jestli má třeba takové, se kterými může vyrážet do přírody nebo do společnosti, jestli jich má mnoho, jestli dostává pozvání a nabídky na různé akce. Nebo zda sice do společnosti a na výlety moc nechodí, ale pokud je v maléru nebo je mu smutno, má komu zavolat a poprosit o radu či pomoc.

Když se sedmdesátiletá Zdenka rozhodla po smrti manžela nastěhovat blíže k rodině své dcery, ze všeho nejvíc se bála, že přijde o kamarádky, které žijí na druhém konci Prahy.

„Byla jsem zvyklá chodit s kamarádkami na kávu, na různé akce a velmi jsem si zakládala na tom, že žiju společensky. Často jsem četla o tom, že vztahy jsou ve stáří velmi důležité. V mnoha směrech jsem si s těma holkama nerozuměla, mnohdy jsme se pohádaly, někdy mi lezly na nervy. Ale vždy jsem s nimi někam šla, abych nebyla takzvaně sama,“ vypráví. Když zemřel její manžel, překvapilo ji, že se kamarádky přestaly postupně ozývat. Pak zjistila, že vyrážejí do společnosti bez ní.

„Jedna mi řekla, že jim bylo blbé mě někam zvát, když jsem měla smutek. No dobře. Ale když jsem se odstěhovala na druhý konec města, přestaly jsme se stýkat úplně. Prostě to vyšumělo a já zjistila, že mi holky vůbec nechybí a já jim evidentně také ne. Došlo mi, že nešlo o pravé přátelství, jen o setkávání ženských, které jsme neuměly být samy, žít samy se sebou,“ tvrdí.

Naopak existují přátelství ve zcela jiné podobě. Někdy se lidé nevídají často, ale když někdo potřebuje pomoc nebo má o kontakt zájem, jsou si navzájem ihned k dispozici. Často jde o lidi, kteří se znají z dětství, z mládí a kamarádství drží až do vysokého věku. Právě takové vztahy bývají nejpevnější a ve stáří také nejužitečnější. Mít nějakého dobrého kamaráda, se kterým se dá zavzpomínat, pobavit se a svěřit se navzájem, je ve stáří důležité stejně jako mít dobré vztahy s příbuznými.

„Cesta  k dobré péči vede přes dobré vztahy. A ty musíme budovat celý život. Stačí maličkosti. Volat si s blízkými častěji, častěji se ptát jak se mají a starat se o své tělo a duši. To je základ. Domovy seniorů a další služby jsou už jen výpomoc pro to, abychom vše zvládli i prakticky, ale začít musíme u sebe a svých vztahů,“ říká Simona Bagarová, zakladatelka organizace Mila, která se  věnuje problémům spojených se stárnutím populace.

Podle výzkumu společnosti STEM/MARK trpí osamělostí přibližně  pětadvacet procent lidí v seniorském věku v České republice. U osmdesátiletých je to až čtyřicet procent. K tomu přičtěme, že víc než třicet procent českých seniorů žije v jednočlenných domácnostech, tedy sami.
Existuje vědecká práce, která dala světu pojem Dunbarovo číslo. Jde o to, že psycholog a antropolog Robert Dunbar tvrdil, že člověk může během života udržovat maximálně sto padesát sociálních vazeb. Sto padesát tedy bývá označováno za ideální počet lidí, které bychom měli znát, ať už jde o příbuzné či kamarády či kolegy z práce. Mnozí lidé si však toto číslo vykládají tak, že jde o ideální počet přátel. Životy mnohých se změnily v soutěž o to, kdo má přátel nejvíce a zahrnují mezi ně i virtuální kontakty, tedy lidi, se kterými si píší na internetu, kteří jim posílají lajky či komentáře k jejich příspěvkům na sociálních sítích.

Jenže problém je v tom, že až člověk zestárne, málokdo z toho počtu zůstane.

„Poznala jsem, co je opravdu přátelství, když jsem si zlomila nohu. Žiju sama a když mě měli propustit z nemocnice, došlo mi, že jsem v háji. S berlemi jsem chodit neuměla, žiju v domě bez výtahu, děti nemám, neteř žije daleko. Ten den mi náhodou zrovna zavolala kamarádka. Vídáme se jen občas, kdysi jsme pracovaly ve stejné kanceláři, ale jsme v telefonickém kontaktu. A jak jsem tak byla psychicky i fyzicky na dně, všechno jsem jí do telefonu řekla,“ vypráví šestasedmdesátiletá Marta.

Co se dělo dál? Kamarádka poslala do nemocnice za Martou svou vnučku. Ta si od ní vzala klíče, nakoupila jí a čekala u ní doma, až ji sanitka přiveze. Pak k ní docházela a ještě navíc zařídila pomoc terénní pečovatelky. Když se Marta zotavila, odvezla ji spolu s babičkou na chatu.

„A my jsme tam zažily krásné dva týdny. Dvě babky na chatě. Došlo mi, že mám to nejcennější co člověk může mít – kamarádku, které nejsem lhostejná,“ uzavírá Marta a s tím, že je připravena pro svou přítelkyni a její rodinu být vždy k dispozici, jak to jen bude v jejích silách.

Přátelství může mít hodně podob a každému vyhovuje mít jiný počet přátel. Ale zpravidla se až ve stáří ukáže, zda jde o vztahy, které si označení přátelství skutečně zaslouží.

Vratislava Hofmanová, redakce