Emháďák. Možná to na poslech zní trochu hanlivě, ale je to člověk důležitý, neb bez nějž bychom se po městě museli přepravovat vlastní silou, ať už tělesnou nebo motorizovanou. A věřte mi, že to nemá vždy jednoduché.

Jsou to například řidiči tramvají, autobusů, metra a trolejbusů nebo různí dispečeři a pomocní pracovníci, se kterými se cestující běžně nesetká. Ba dokonce i revizoři se mezi emháďáky počítají, a možná byste se divili, i oni mají v sobě kus člověka. Nevěříte? Tak poslouchejte.

„Teda vy jste si dneska nějak přivstali, to abych se začal bát, jestli nemám propadlou lítačku.“ Zažertoval o šesté hodině ranní pán v metru, když se v jeho blízkosti zjevili dva revizoři v tmavomodrém.

„V klidu, pane, my ještě nejsme ve službě a tady ani není náš rajón,“ opáčil jeden z nich, takto starší a dost při těle. „Není náš rajón,“ doplnil ho ozvěnou druhý, mladší a štíhlejší.

„Vy máte určeno, kde budete kontrolovat? Já jsem si vždycky myslel, že si vybíráte trasy, jak se vám zrovna zachce,“ podivil se pan cestující.

„Ale kdepak, co vás nemá, tohle je úřad se svými přísnými pravidly, my si z toho nemůžeme dělat holubník. Každý revizor má předepsáno, kdy a kde bude mít službu,“ dal se do vysvětlování cvalík. „Služba není žádný holubník,“ opět mu přitakal hubeňour.

Načež pán spěšně vystoupil, těžko říct, jestli někam chvátal nebo zda revizorům stran nekontrolování tak úplně nevěřil, a přitom si nebyl jistý, jestli je jeho jízdní doklad tak úplně košer. Nicméně celý právě skončený rozhovor proběhl v lehce žertovné atmosféře, a tak mi to nedalo a též jsem si přisadil svou troškou do mlýna: „Takže ani já nemusím hledat lítačku?“

„Vy?“ Zhodnotil mě rychlým pohledem cvalík. „Vy už jste, nezlobte se, tak pokročilý senior, že vás ani nevnímáme.“ „Nezlobte se, pokročilý, nevnímáme,“ zase ta ozvěna.

„No, a tak mi teda vysvětlete, proč jste si mě nevšímali ani dřív, vždyť já takhle jezdím už od mládí a většinou jste na mě kašlali,“ musel jsem si za tu pokročilost maličko rýpnout.

„To je tak, pane,“ pustil se cvalík do vysvětlování, „kdo chvilku dělá tuhle profesi, tak už většinou přesně ví, kdo jezdí načerno a kdo ne. A vy, zas mi to promiňte, vypadáte jako tuctový uspěchaný úředník, ti prakticky nepodvádějí.“ „Promiňte, tuctový,“ nezapomněl na svou roli hubeňour.

„Tak já se budu příště víc vnucovat, abych si s vámi taky trochu užil,“ odpinknul jsem jim toho tucťáka. Ještě jsme se chvilku takhle špičkovali, cvalík mi prozradil, že nikomu nesmějí předem říct, kde budou ten den kontrolovat a hubeňour mu stále přizvukoval. Pak na Florenci přestoupili na céčko, asi tam měli ten svůj slavný revír. Tak jestli někde v metru potkáte dva vysmáté revizory zcela rozdílných váhových kategorií, z nichž druhý dělá ozvěnu tomu prvnímu, budou to určitě oni.

***

Myslíte, že mezi emháďáky patří i řidiči příměstských autobusů? Podle mě určitě ano, vždyť se na okrajích Prahy s těmi městskými zdraví bliknutím nebo mávnutím, jako by byli jedni z nich. Jednou jsem se jich na to zdravení zeptal, jestli se jako všichni znají osobně a dozvěděl jsem se, že ne, že jsou jen prostě kolegové. Vidíte, to je profesní hrdost, no řekněte sami, tu každý ve své branži nemá.

Před pár dny jsem ráno nastoupil tam u nás do tři sta devadesát osmičky směrem na Černý Most a sedl si hned za řidiče. Ten si povídal s kolegou, který seděl na protilehlé dvojdedačce u dveří, a opět zde bylo schéma starší, mladší, i když váhový rozdíl tentokrát chyběl. Starší seděl za volantem, mladší se vezl a já slyšel útržky jejich vět.

Napřed probrali mašiny, zjevně jsou oba motorkáři, a pak se začali přít, jestli je lepší jezdit s autobusem po okrajích Prahy a hlavních výpadovkách nebo si to brázdit na vsích po okreskách.

„Rozhodně na vesnicích, Jardo, je tam menší provoz, větší klid a jezdívá míň lidí,“ nechal se slyšet muž za volantem.

„Ba ne, Pepo, tady je to lepší,“ oponoval ten na sedačce.

„Tebe snad baví tvrdnout v kolonách?“

„O to nejde, já mám rád, když mám plnej autobus, prostě za sebou spoustu pasažérů,“

„Proboha, proč, Jardo, seš normální?“

„Normální, nenormální, Pepo, když vezu hodně lidí, mám aspoň pocit, že tady k něčemu jsem.“

„Černý Most, konečná stanice, prosíme, vystupte,“ skočila jim do řeči ta plechová a já už se toho víc nedozvěděl. Ale jedno mi bylo jasné, mít plnej autobus a vědět, že kvůli tomu tady jsem, je profesní hrdost jak vystřižená.

***

Na závěr už jenom pár nostalgických vzpomínkových střípků o dávno zaniklých tramvajových průvodčích a o tehdejších tramvajích.

Hranatá souprava, tažný vůz ne s pantografem, ale s kladkou, která občas vypadává, a za ním dva vlečňáky. Vepředu pan šofér v uniformě a čepici s kšiltem, nesedí, celou šichtu stojí za řídícím pultem. Reostatem přidává a ubírá rychlost, na pořádné brzdění má velké kolo s držadlem a pod sebou sypač s pískem. Ať zima či horko, pořád vybíhá, výhybky přehazuje ručně železnou tyčí a s vypadlou kladkou se pomocí dlouhého lana trefuje zpátky na trolej.

Paní průvodčí v prvním voze sedí hned za předními dveřmi ve své kukani a táhne jí na nohy, neb dveře nemají zavírání. Na pultíku má vyskládané sloupky mincí, čítající čtyřicet haléřů, aby měla jak rychle vracet na koruny od nastoupivších cestujících. Cvaká a prodává lístky s modrým D uprostřed, kleštičkami vyznačuje linku, datum a čas nástupu, aby pasažéři mohli přestupovat na jiný spoj.

„Čím to proboha platíš?“ Zeptala se mě tehdy v těch dávných dobách, když nemaje jinak, vysypal jsem před ní z kapsy hrst pětníků. Koukla na mě, musela se zvednout, aby mě viděla přes svou kasu a všimla si, jak na ni coby malý špunt zírám s otevřenou pusou. Shrábla pěťáky, procvakala dětský lístek s poloviční cenou a obřadně mi ho podala s vážnou tváří, abych si připadal jako velký dospělý cestující.

Ve vlečňácích neseděli průvodčí v pokladnách, ale s brašnou u pasu procházeli mezi cestujícími. Pečlivě sledovali, kdo nově přistoupil, aby mu prodali lístek a zkasírovali ho o drobné. Ve stanicích čekali, až lidé vystoupí a nastoupí, pak trhli koženým lankem pod stropem, ozvalo se cinknutí a řidič vředu věděl, že může jet dál.

Nostalgie krásná, chtělo by se říct, že šlo o časy přímo pohádkové. Ale vemte si to, tehdejší řidiči stáli, ti dnešní pohodlně sedí. V tramvajích se netopilo, v zimě do nich táhlo otevřenými dveřmi, v létě ani ty nezavírací dveře nezabránily před horkem k zalknutí. A dnes? Topení v zimě je samozřejmostí, a když máte štěstí, v letním vedru narazíte na klimatizovaný vůz.

A tak dál, a tak dál, mnohé je jinak, jen některé věci se nemění. Které? No přece profesní hrdost a smysl pro humor, hned se nám jede líp, když narazíme na emháďáka, který takovou člověčinou oplývá. Ale pokud se zrovna neusmívá, prská a třeba i trochu nadává, tak mu to odpusťme. Vždyť jezdit celé dny monotónně sem a tam, a vozit přitom ne vždycky vstřícně naladěné cestující, nemusí být vždycky tak docela zábavné.