Hodně sil...

Určitě je lepší vidět všechno na vlastní oči. Nicméně když to nejde, ráda se dívám na svět kolem sebe i očima jiných. Bez vašeho článku by mě ani nenapadlo toto místo navštívit. Díky vám mám o něm představu. Ocenila bych více fotografií. Děkuji.

Výborný článek na aktuální téma. Plně se ztotožňuji s názorem Daniely. Takže co bylo dřív: vejce, nebo slepice? :-)

Na tištěné knihy nedám dopustit. Už svým přebalem dokážou přitáhnout mou pozornost, nebo mě odpudit. Mohu je potěžkat a jen hádat, jaké se v nich skrývá čtení. Někdy dovedou stejně jako lidé klamat vzhledem. Některé mi připomínají stravu, jsou pro mě více či méně stravitelné. Některé zhltnu a jiné si šetřím,abych si je mohla vychutnat. Kdysi, to jsem si ještě naivně myslela, že mám spoustu času, jsem dočetla každou. Dnes už vracím i nedočtené, protože nechci ten zbývající ztrácet něčím, z čeho nemám ani požitek, ani užitek. Dnes už mě mnohem víc než děj zajímá moudro, které z něho vyplývá.

S příspěvkem se mohu 100%ně ztotožnit. Obchodní řetězce se svými aplikacemi jsou jen nátlakem na seniory, které tímto výrazně finančně diskriminují. Já mám mobil s pamětí 16 GB, čímž mám automaticky zabráněno aplikacím. Kromě banky a burzy se mně tam nevejdou. Myslím si, že se stále prorůstajícími aplikace do dalších a dalších sfér se zároveň blíží konec civilizace. Vše chce zdravou míru! A jedna příhoda: před lety jsem jel vlakem Regiojet do Bratislavy a koupil si lepší jízdenku s kávou zdarma. Stevardka ve vlaku však požadovala objednat si ji (zdarma) přes aplikaci - nedokázal jsem toj já, ale ani ona. Je to normální?

Moc s e Vám to povedlo...děkuji.

Povedená vtipná moderní pohádka :-D

Ivo, tvůj článek mě také inspiroval k vlakovým a nádražním vzpomínkám. Na čekání na peróně, až z rychlíku z Prahy vystoupí má láska ( " Já jsem v stohlavým davu, viděla vždycky jen tvoji hlavu", zpívala o mnoho let později Lucie Bílá a to bylo přesně ono.) Jako dítě jsem se zase pozorovala vlaky, hlavně "Vindobonu", z oken se dívali lidé, tehdy měli všichni muži bílé košile, jeli někam daleko, asi k moři... Vlaky a nádraží mají své kouzlo, krásně o nich píše Jaroslav Rudiš.

Jendo, to jsou nádherné básně. Tak svěží a plné lásky.

Krásný příběh. Co by za to jiní dali, kdyby jejich plnohodnotný život skončil ve vlastní posteli s hezkou myšlenkou a vzpomínkou na někoho, koho měli rádi a on je. Je mi líto jen těch, kteří to považují za smutnou událost. Slzy nemusí být vždy jen vyjádřením smutku.

Děkuji za hezký rozhovor, zpříjemnil mi nejen nedělní ráno, ale celý den. Knížkám paní Švejnohové přeji vlídné přijetí od čtenářů, jí pak spokojenost se zázrakem jménem život.

Jarko, moc krásná, poetická vzpomínka.

Moc pěkné, muž, který dokáže psát básničky, to se jen tak nevidí. Krásné...

Krásná báseň! Připomněla mi nejednoho českého básníka a slova Živote, postůj ještě chvíli. Někdy byl's ke mně krutý, jindy milý. Ještě jsme spolu neskončili. Zatím si počkám na tu chvíli.

Velmi pravdivý článek tak by to opravdu mělo být.

Pěkný dobrodrůžo. Bráška je hrdina a Čárlík prostě chtěl jen za kamarádama. :-)

Děkuji za zajímavé vyprávění a těším se na další příběhy.

Mám podobnou zkušenost s vedlejšími účinky léků. Většina z nich je může násobit. Také jsem letos zažila první návštěvu lékaře po telefonu. Přestože tento způsob léčení považuji za zvrácený, byla jsem mile překvapena. Sestřička ochotně a vlídně slíbila, že to vyřídí a plně vytížená paní doktorka mi sama po pracovní době zavolala. Problém se podařilo vyřešit po telefonu. Jednou nás takhle bude léčit AI včetně operací. :-/

Po po dnešních zprávách z nových bojišť mě děsí, jak jsou tyto verše aktuální. Pokrok nezastavíš. Vraždí se bez skrupulí stále dokonalejšími zbraněmi ze stále stejných důvodů. Z hamižnosti, pomstychtivosti a opojení mocí.

V Českém Těšíně bylo ještě v r. 1914 cca 40% obyvatel židovského původu. Většinou přicházeli z Haliče a okolí.