Za socialismu se lidé brali brzy především proto, že děvče přišlo do jiného stavu a nepovolili jí interupci. Antikoncepce téměř neexistovala. Svobodné dívce lékař antikoncepci odmítl předepsat. Dost často čtu slyším kritiky na "mamánky", ale na druhé straně čtu a slyším kritiky na "nevděčné děti", které se odstěhovaly, osamostatnily a za matkou, která je rozvedená nebo ovdovělá, přijdou jednou za čas na návštěvu. Moje rodiče měli první dítě, když jim oběma bylo 19 let. Celkem měli 5 děti, když jim bylo 26. Mohu zodpovědně konstatovat, že být nejstarší z pěti dětí byla pro mne ta nejlepší antikoncepce. Moje rodiče spolu vydrželi celý svůj život, otec zemřel, matka ještě žije. Nemyslím si, že bylo v pořádku, že kluk před vojnou nebo hned po ní se stal otcem rodiny. Mám dva syny, ani jeden se mnou nebydlí, ale nejsou ženatí a nemají rodiny. Perou, vaří, uklízejí si sami. Starší si už sice staví "rodinné hnízdo", do kterého snad nějakého potomka přivede, ale mladší, třicetiletý, vystudoval vysokou školu, pak mi řekl, že v závislé činnosti nebude poslouchat nějakého nadřízeného idioty a udělal si řemeslnou živnost. Večer mi zavolá a řekne, mami, od zítřka tady nejsem, jsem např. v Brazílii a měsíc ho nevidím, je v Brazílii. A proč ne? Já jsem mohla vyjet se zájezdem do Polska, Východního Německa, Maďarska, Bulharska a s potížemi i do Ruska. Jinam jsem neměla šanci se dostat, ani jsem na to neměla finance, i když rodinu jsem měla "až" ve 28 letech. Já bych ty kluky tak nerozebírala, ať si každý dělá, co umí, co ho baví. A co autorka? Ta má syny? A jací jsou? Mluví z vlastní zkušenosti, nebo opisuje nějaký zahraniční článek?

*******

Samos byl moje poslední řecká ostrovní destinace. A už je to asi 11 let. Bydleli jsme v penzionu poblíž Pythagorionu. Byl tam klid. V Pythagorionu byly vykopávky doslova mezi domy na ulicích a nikdo se jimi nezabýval. Žádná turistická atrakce jako třeba Knossos na Krétě.

O dietách milenky Františka Josefa I., Kateřině Schrattové jsem ještě nikde nic nečetla. V nějakém dokumentu nebo biografii o Alžbětě Bavorské jsem četla, že si do svého deníčku, např., napsala: Pro mne žádnou lásku, pro mne víno ne, z jednoho je špatně, z druhého je zle. Bodlákový olej nebudu shánět, hlávkový salát, neboli locika zahradní, ta snad reklamu nepotřebuje. Ještě si vzpomínám na jeden rakouský film - Julie, ty jsi kouzelná. Ta hlavní hrdinka, stárnoucí herečka tam říká něco jako: Nenávidím salát.

Zajímalo by mne, proč u všech článků o kuchaření máte fotky, kterých (skoro určitě) nejste autorkou a přes to jste uvedena jako autorka fotek.

Měli jsme dvacet let Tatru 57, již od začátku padesátých let. Byla čtyřmístná s plátěnou střechou a koženými sedadly. Tatínek ji získal tak, že když přišel do jeho zaměstnání jeden poukaz na automobil , byl jediný kdo na auto sehnal peníze, což mu nedokázali někteří kolegové odpustit ani po letech. Táta byl jedináček a na koupi vozidla dostal peníze od rodičů, bydlících na venkově. Tam jsme potom každou sobotu jezdili, tatínek jim pomáhal s hospodářstvím. Bylo to nezničitelné auto a uvezlo vše i po tehdejších cestách.

Nádherné !!!

Já bych řekla, že sluneční brýle většinou sluší i starším ženám.

Souhlasím, Rhodos je nádherné město, z každého místa dýchá historie, kouzelné uličky jsou plné taveren a obchůdků, neopakovatelná atmosféra je na každém kroku. Byli jsme kousek jižněji od Faliraki, nádherné dlouhé písčito-oblázkové pláže, dokonce někdy i bez živáčka, moře krásné. Ráda se tam budu vracet.

Také Francouzi ji nechtějí vyslovovat, o Rusech ani nemluvě.

Je možné "přejícně závidět"? Nevím totiž, jak bych jinak popsal svůj stav mysli po přečtení tohoto hezkého článku.

Do role bezmocné se stavím nerada. V bance ovšem ochotně přiznávám, že jsem finančně negramotná a nemám ráda čísla. Dotyčného mladého člověka tím zpravidla pobavím a vlídně mi pomůže. (Měli jsme velmi nepracovitou sekretářku. Její motto bylo: To radši budu blbá, hlavně když to nemusím dělat.)

Je to surové, když mizí taková krásná místa a všude se dává přednost výstavbě. Původní zemědělská půda se mění ve stavební parcely, to všechno jde. Ale zážitky máš pěkné a fotky taky, jako vždy.

Velmi zajímavé, děkuji, o vězněných mladistvých v 50. letech jsem dosud nic nečetla.

O tomto prodlouženém víkendu budou naše kola odpočívat. Jedeme na výlet do Českého ráje. Turnov, Valdštejn, Hrubá skála, Trosky, ... Věříme, že i na setkání s íčkaři dojde.

Romane, díky, Tvé vyprávění mi oživilo mé zážitky. Vatikán na mě zapůsobil značně turisticky komerčně. Vzpomínám, jak nás hnali bez možnosti zastavení kolem hrobu krátce předtím zesnulého papeže Jana Pavla II.

Paní Zárybnická se mi jako člověk zamlouvá, je příjemná a na nic si nehraje. Předpověď počasí je ale pro mě stále jedna velká neznámá, ať to dělá ten nebo ten.

"Pěší turistika", možná pro někoho představa náročné přípravy: kam, s kým, jak tam a jak zpět, co na sebe, co s sebou...Ano, pokud si mohu vybrat tak jdu ve svižném tempu v přírodě, lesem, nejlépe mimo asfalt, po měkkém povrchu, za pěkného počasí, tam kde to voní květy a dřevem a je tam božský klid. Ale to bych se načekala, potřebuji se "hýbat" každý den. Miluji pěší pohyb. Turistika je super, ale denně dojít z místa A do místa B pěšky je pro mne životní potřeba. Při mé práci se musím často spokojit s procházkami parkem, klidnou ulicí velkoměsta, kamkoliv, ale hlavně ZU FUß.

Také mívám občas "cukatůru", když pozoruji svá čtyři vnoučata. Hlavně jejich údiv, když je jim odebrán mobil, tablet, či jiná oblíbená zábava moderní techniky, abychom my, dospěláci, získali (nedej bože udrželi) jejich pozornost...jejich občasné projevy typu: "jááá se nudííííím...." s patřičným doprovodným výrazem ve tváři, kterým si koledují o pohlavek. Naštěstí všechny mají rády alespoň společenské hry, kvízy, výtvarné práce a pohyb. O zkoumání přírody se už zajímá jen ta nejmenší, jsou jí tři, ta ještě honí motýlky a broučky a boří nosík do kytek. Miluji je, ale někdy mne děsí představa, co asi tak zůstane dochováno pro jejich potomky...

Tvá básnička krásně plyne k mé duši k tobě přivrácené. :-)