V posledních desetiletích se i vztahová oblast změnila jako vše ostatní. Téma "sex" už není tabu, nýbrž naopak veřejná záležitost. A my jsme mezitím dospěli do věku 50 - 60 let a výše a nejde u nás jen o dobu, ale i o vlastní pohled na věc, který se změnil.
Nikdy není pozdě se zamilovat
Pokud se to nestane nám samotným, tak alespoň čas od času vidíme někoho, kdo se v pokročilejším věku pojednou s někým seznámil a dokonce ho začne vnímat jako svého nového životního partnera. Ti dva si začnou žít svým životem, někdy ve společné domácnosti, jindy odděleně se setkáními, jak jen je to možné. Využívají každé příležitosti, aby spolu mohli trávit volný čas, společně cestují, chodí za kulturou nebo jedou na dovolenou. A zřejmě budou žít až do konce života šťastně a spokojeně spolu. Je to romantické, jako v pohádce.
Jak je tedy vidět, nikdy není příliš pozdě!
Je jedno, kolik je nám let, nikdy není pozdě najít si životního partnera. Zamilovanost, něžnosti, blízkost a to všechno, co k tomu patří, potřebujeme svým způsobem všichni a dělá nám to dobře. Všichni hledáme protějšek, o nějž bychom se mohli opřít, zkrátka trochu ochrany a pocitu štěstí.
Ale co je vlastně romantika?
Nebudeme ji zde prezentovat jako romantismus, epochu v kulturně-historickém pohledu, začínající koncem 18. století a končící v polovině 19. století, reagující na odchod obyvatelstva z venkova do měst a počátky industrializace.
Zajímá nás, co znamená romantika a romantické city dnes. Jedná se o touhu, zamilovanost, vášeň, snahu o tělesnou i duševní blízkost partnera. Slovo "romantika" působí dnes už trochu přežile a dostalo lehce kýčovitý přídech. To však nespočívá v pojmu samotném, nýbrž v tom, jak se naše city a touhy projevují navenek či je máme v sobě. Jsou to hlavně muži, kteří raději hrají siláky, než aby přiznali, že i v nich je kousek romantika. Právě tak napohled tvrdé ženy nepůsobí zrovna romantickým dojmem. Ale to je mnohdy klamné. Za suverenitou vězí často správně romantická duše, která to pouze nechce dát veřejně najevo, aby nevypadala příliš změkčile před známými, nebo z nějakých v sobě hluboko uložených důvodů to tají.
Někteří mají zkrátka jen obavy dát najevo city a mají kolem sebe něco jako neprostupnou zeď. Nežijeme v pohádce a nepřijede pro nás princ na bílém koni nebo se k nám neproseká růžovým trnovým houštím, ale kdo z nás nedovolí někomu dalšímu nahlédnout alespoň trochu přes pomyslnou "zeď" do našeho světa a nepřipustí si možnost vzniku něžného citu, zůstane za svou hradbou sám.
Zamilovat se je nejkrásnější věc na světě - i když to někdy bolí
Každý se určitě někdy zamiloval a zná to lehké šimrání v žaludku, kdy pomalu až ztrácí soudnost, podlamují se mu kolena a potí ruce, říká nesmysly, rudne, vznáší se jak na obláčku a vidí svět růžovými brýlemi. Cítí se jak omámený - a není to vůbec špatný pocit. Odborníci ho často přirovnávají k opiátům.
Společně s partnerem životem až do vysokého věku
Pokud už tedy máme první zamilovanost za sebou, k čemuž bohužel ve většině připadů dojde, pak bychom měli na svém vztahu dále pracovat. Musíme se snažit a našemu partnerovi stále znovu ukazovat, jak moc je pro nás důležitý, jak ho potřebujeme a milujeme. Sice to může být trochu namáhavé, ale u správného partnera se to vyplatí. Jestliže přečkáme počáteční krize a už známe kladné i záporné stránky našeho partnera, přijmeme je a dokážeme s nimi žít, vystoupali jsme tím na nejvyšší vrchol. Dostane se nám důvěry, blízkosti a lásky a můžeme se pak radovat z našeho soužití v klidu a pohodě, možná opravdu až do smrti.
