Ani nevíte, jak ráda jsem si přečetla Vaš příběh, ke kterému mám jisté podobné paralely, jen poněkud nedotažené, paní Anno. Ale zdravotní sestrou jsem, i když posledních 9 let jen na záskocích při důchodu, velmi ráda. Ovšem - velmi ráda bych i za mlada dojížděla stovky km za dalším vzděláním. No, co už s tím, osud měl se mnou jiný plán. Děkuji a blahopřeji :-)

Už rostou! Přibalte mini lékárničku, radím jako žena :-))

To bude úžasná výstava, už se na ni těším.

Dobře nakopávající vzpomínky...

Pane Brabec, moc se omlouvám za tři hvězdičky, to ten mobil zase zlobil. Výstavy umění mám moc ráda, i tato by se mi určitě moc líbila. Děkuju za pozvání.

I můj dědeček musel bojovat za císaře pána. Naštěstí byl zraněn jen lehce, takže se mohl vrátit domů.

Myslím, že vnuci a vnučka pisatelky mají ještě trochu opožděnou pubertu, čili bych doporučovala počkat až dospějí. I já jsem k mému dědovi našla cestu až v dospělosti, moc jsem ho milovala a jeho smrt mě velmi zasáhla.

Šárko, děkuji za krásnou vzpomínku na úžasného kocourka (na té kulaté fotografii na konci má typicky modelovský posez a číhavý pohled očí). Při čtení jsem si vzpomněla na svou dávnou kočičku Terezku. Milovala ryby a když jsem je připravovala, lehla si nedaleko linky a číhala. V nestřeženém okamžiku vyskočila, zaťala drápky, přitáhla řízek k sobě, ňaf do zubů a pryč .... Život s těmito šelmičkami není vždycky jednoduchý, ale nádherný. Děkuji rovněž za odkaz na popálené kočičky :-)

:-)

Moc příjemné podzimní naladění... děkuji

Milý příběh. Mám ráda takové rozumbrady. Díky.

Moc zajímavá historie, informace a osudy. O Brtnici jsem měla jen chabé znalosti, takže- díky, Danielo!

Pravda. Vypořádat dnes vlastní e-maily, to je jak chůze v minovém poli. Opatrnost je na místě.

Soni, na Šumavu se chystáme příští rok. Moc děkuju za tip.

V Týně bývaly před půl stoletím úděsné bouřky, město okamžitě vypínalo proud, v okolí vysoké stromy a nikde blízko hromosvod. Jednou jsem přijela jako obvykle na víkend domů, a když jsem vystoupila z autobusu, zrovna se rozpoutalo venku peklo. Cestou domů se nedalo nikde schovat. Vždy, když se rozsvítilo nebe a zahřmělo, zaječela jsem strachy. Najednou se otevřela vrátka a nějací cizí lidé, snad výminkáři, Pražáci, nás (i se sestrou) pustili dovnitř a tam jsme bouřku přečkaly.

Maruško, to muselo být hezké, typ je to hezký, ale pro nás trochu daleko. :-)

Míšo, díky za pozvánku :-)) Dovolím si doplnit, že "čokoška" patří paní Petře Kovandové, která začínala s čokoládou v r. 2007 doslova "na koleně" v malé cukrárničce Budík v Černovicích na Pelhřimovsku. Díky její pracovitosti a houževnatosti se firma začala brzy zmáhat. Vlastní několik poboček, ale co je nejdůležitější, je majitelkou Muzea čokolády a marcipánu v Táboře. Nejenom, že uvidíte výrobu čokolády, pralinek a dalších dobrůtek na vlastní oči, sedíc v kavárně, ale samotná návštěva muzea je zážitek na celý život. Kdo tam byl, ví, kdo ne, vřele doporučuji :-))

:-) Jo, když člověk stárne, aby rozuměl svému mládí, ale ne už tomu současnému, které si nás nevšimlo... :-) Jak kdo a jak koho... :-)

:-) :-) Copak nemluvní chlapi, nemluvná ženská, to je teprv žrádlo s pistolí (hádejte koho) v nočním stolku :-) :-)

Ivo, tleskám a živě si to představit dovedu, přesně podle tvého pohledu. ☀️