Rád tam chodí a nejde jen o houby. Zbožňuje tu atmosféru, ticho podbarvené šuměním větru v korunách narušované zpěvem ptactva a to ovzduší s nezaměnitelnou vůni lesa, to se snad ani slovy popsat nedá. A houby, když nějakou najde, vždy se hodí.
Okrajem lesa teče řeka, mělká, v mladším věku se snadno dala překonávat přeskakováním po vyčnívajících kamenech. To už dnes nezvládne. Musí zbytečný kus cesty až k mostu, aby se dostal na druhou stranu. A pak zase po asfaltové cestě lesem až do obvyklých nalezišť.
S obavou zvažuje, jestli letos to ještě zvládne. Už loni „pán lesa“ vyslal varování. A dost důrazné.
V nenáročném terénu po vrstvě listí se měkce chodilo. A nečekaně jednu nohu něco přidrželo. Následoval nevyhnutelný pád. Jak jinak, než do suchého klestí a čelem na vystouplý kořen. Tvrdá realita, ale nic zlomeného. Brýle se daly snadno porovnat, rozbité koleno nepatrně krvácelo, jen obličej byl nějak moc špinavý. Tak dost bylo lesa a zpět pajdavým krokem domů.
Cestou u splavu uviděl ženu sbírající kameny. My se tady ještě zdravíme, i když se neznáme. Ty kameny má do školky a s dětmi je budou barvit a malovat je. Celkem ochotně se dala do řeči s neznámým chlapem, ale z jejího pohledu se dala vyčíst silná nedůvěra a držela si slušný odstup.
Pochopil jsem až doma při pohledu do zrcadla. Odřeniny a skvrny od krve byly více než výmluvné a k důvěře vůbec nepřispívaly.
Koleno se časem zhojilo, škrábance na obličeji ještě nějaký čas strašily lidi a neumožňovaly společenský život. Ale varování není radno podceňovat. Tak je na místě otázka. Lze ještě zcela sám bez doprovodu potulovat se po lese?
