Jsem zkušená. V rodině jsme odchovali celkem tři jezevčíky. Našeho prvního - Bena - zachránila ségra před útulkem. Už mu bylo půl roku a ona byla jeho čtvrtou paní. Nechala si ho, a tak ji miloval bezvýhradnou láskou. Ovšem zkušenosti ze štěněčích postrků zanechaly v Benovi trauma z dopravních prostředků. Kňučel v nich hlasem, co přecházel do koloratury. Pokud byl v tramvaji politován cizím spolucestujícím, došlo až na tříčárkované cé. Byl s námi 12 let.
Ben, 1996
Po něm přišla Širín. Dvouměsíční fenečka dlouhosrtého jezevčíka. Byla nejhodnější ze všech našich psů. Ale až po dovršení jednoho roku věku. Jako štěně a puberťačka byla Širín k nepřežití. Rozkousala, na co přišla. Hlavně boty. Ohlodala všechny nohy nábytku. Coby Conanka Ničitelka rozcupovala postupně všechny druhy polštářů. Pro informaci uvádím, že nejhůře se uklízí molitan, peří je proti tomu zívačka. Zlikvidovala i pohankový polštářek a část výplně sežrala. Pořád se pletla pod nohy. Na nádraží v Čerčanech jsem si kvůli ní málem urazila hlavu o koleje. Bohužel jsme o ni přišli v jejích pěti letech. Špatná vakcína. Psinka.
Širín, 2000
Přišla Frida. Malé štěňátko s velkými tlapkami. Zprvu nám to nedošlo. Byla totiž podvod. Po smrti Širín jsme rychle chtěli nového psa. Podlehli jsme zkazce o trpasličí jezevčici, kterou zrovna !..náááhodou..! odmítli vážní zájemci. Z ručky do ručky na Strossmayeráku za 3500 Kč. A to byly v roce 2003 poměrně slušné prachy! Z Fridy vyrostla mohutná osvalená křížená krasavice, tvaru i výšky jezevčíka. Matka zřejmě opravdu tohoto druhu, otec asi retrívr. Říkali jsme jí Arnolda Schwarzeneggerová. A když zlobila, tak jsme jí vyhrožovali, že ji vrátíme. I když telefon dotyčné "chovatelské stanice" dělal od předávky z auta jen ...tůdudů...tůdudů... Milovali jsme Fridu jako všechny naše psy a kocoury. Žili jsme společně 14 let.
Frida jako mimino, 2003
Frida, 2014 (jak byla divně rostlá, nezvládala přinožit)
***
Tak to vidíte. Přes třicet let se třemi jezevčíky. Myslela jsem, že už jsem zažila všechno. Jenže, kdysi jsem bývala mladá a pak mírně v letech. O štěně jsem se nestarala 23 let. Tak jsem se, já bloudka, dokonce těšila!
Hlídačka psů jsem už pár let. Jde mi to. V kolektivu páníčků a veškerých svěřenců jsem veskrze oblíbená. Takže když si koncem března moji letití klienti (a už i přátelé) - ke dvěma starším psům z útulku - pořídili štěně německého ohaře, jásala jsem. Nováček se vzletně papírově jmenuje Amaron, což u mne vyvolalo záchvat veselí při pomyšlení na amarouny. Brzy mě ale ty srandičky přešly. Po týdnu mi majitelé svěřili mimino Rona tzv. na zkoušku. Na noc a den. Byly mu necelé tři měsíce. Že prý kdyby něco a nešlo to, ať zavoláme (ségra spoluhlidala) a oni si pro něj přijedou. Taky kdyby třeba snad u nás trpěl steskem.
Ron
Ron s patnáctiletou Sinou, která si ho vzala za vlastního. Trpělivost sama a zlaté psí srdce...
Nu, řeknu vám, kam se hrabou naše zlobivé psice. Ron je totiž chlap, jak jste si zajisté všimli. A v tom je ono jádro pudla, pardon, německého ohaře. Bugr začal hned. Kvílením. Že se mu jako stejská. Vydrželo mu to asi tři minuty a pak začal ničit byt. Systematicky. Všechno kousal, všechno bral do tlamy a žužlal. Kradl boty (i z nohou) a roznášel je po kvartýru. Převracel taburety a koše. Soustavně vytahoval z kuchyňského otevřeného stolku různé náčiní. Přitom mu spadl na hlavu mechanický otvírák na konzervy. Bylo mu to úplně jedno. Tehdy vzniklo naše malé soukromé fitcentrum. Kolik dřepů, předklonů a skoků jsem ten den udělala, byste nespočítali. Během mého usilovného "cvičení " ukradl Ron starší sepraný hadrový kobereček. Když jsem mu ho chtěla vzít, přetrhli jsme ho na dvě půlky. V té době uplynuly cca dvě hodiny jeho pobytu. Byla jsem v pokušení vyslat k majitelům SOS. Propadla jsem skepsi, že teda na todle jsem už fakt stará...
Můj úložný taburet ve tvaru ovečky. Fuente Ovejuna. Na komponenty ke šperkům. Dvakrát se Ronovi podařilo Ovejunu přemoci, převrátit a kompletně vysypat. Nedoskočila jsem ani jednou. Od té doby bývá Fuente Ovejuna mimo jeho dosah ve výšce. Ron ji ale už dorůstá... :-)
Jenže já se jen tak nedám. Duší jsem mladice. A tak jsme to společně zvládli. S botama na věšáku, s další fyzkultůrou po povelech typu - zas má něco v hubě, jdi po něm ... ježíšikriste nelez do tý myčky... nevolizuj tu podlahu, ty prase... prokristapána, v koupelně je bobek!.. hurá, udělal louži na plence... Úplně zoufalé jsme se se ségrou pokusily Ronislava utahat na zahrádce házením míčku. Výsledkem bylo mé totální vyčerpání. Nejenže jsem merunu spíše aportovala já, ale přibyly další dřepy, předklony a novinka - živá činka. Ron totiž žral tulipány, hyacinty, šišky a keramzit připravený do truhlíků. Povětšinou jsem ho musela z dotyčného místa odnést. Také se umně obtočil provázkem, který vymotal z plotu. Svázal si přední nohy a škněčel. Šli jsme domů. Furt nechtěl spát. Kde se ta energie v tom tělíčku bere, sakra práce..? Když konečně Ron "odpad" přislibila jsem, že dám na modlení. A první společná noc? Klapla. Měli jsme všichni dost.
Konečně usnul...
... změna polohy...
Ron před týdnem. Zde coby sfinga.
No a od té doby jsme Ronislava hlidaly už několikrát. Roste rychlostí Pučálkovic Aminy a zdá se, že i moudří. Zlobí furt, ale je ovladatelnější a už (občas) poslouchá. Dokonce víc spí! Blbý je, že je pokaždé větší a silnější, takže občas vlaju za vodítkem. Aspoň někdy si - při své konstituci - připadám jak pápěra. K tomu se váže následující historka.
V našem domě žije hodně Ukrajinců. Většina z nich se bojí psů. Ráno mě Ron vzbudil jako obvykle v 6:00 usilovným lomcováním vrškem mého těla svými narostlými předními packami. Vletěla jsem do výstroje rychlostí nejrychlejšího hasiče, což je nutnost. Probíhá výchova. Nečůrá se na koberec, ale na travičku. Štěně nevydrží dlouho čekat. Dolů na zahrádku jezdíme výtahem. To ráno nám zdviž do přizemí přivezla mladá paní ukrajinská, co se k nám do domu nedávno přivdala. Neumí moc česky. Držela jsem Ronouše na krátko a otevřela jí dveře. Ron začal okamžitě kvílet jak meluzína, neboť zbožňuje lidi, vše nové a je družný. Chtěl nastoupit. Najednou vidím, že paní se přicucla zády k zadní straně výtahu a je vyděšená. Vůbec se jí ven nechtělo. Na můj fcelku blbý dotaz, zda se bojí, šeptala, že ano. Ron neustále ječel mohutným hlasem. Chtěl k ní. Chlácholila jsem Vyděšenou, že je to ŠTĚNĚ. Až později mi došlo, že onomu slovu asi nerozuměla. Na druhou stranu ji chápu. Pokud se bojí psů a vidí, jak se u dveří vzpouzí černá ječící přísera, co je na zadních skoro větší než ta baba, kterou lomcuje, musí to být šrapnel nejen v její kynofobii, ale i psychice. Podotýkám, že bylo stále po šesté ráno. Ron pořád vřískal a sténal jak Dněpr širý. Já už taky musela zvýšit hlas, abych ho přeřvala a přesvědčila Vyděšenou, že opustit kabinu nutno. Než vzbudíme celej barák. Povedlo se, ale moc mi to nepomohlo. Ronislav zatoužil jít s Vyděšenou do práce. Za zoufalého kvílení se mě snažil dovléct k domovním dveřím. Násilím jsem ho nacpala do výtahu, kde furt řval. Sjeli jsme dolů a teď zas nechtěl ven on. Zřejmě se do Vyděšené zamiloval. Dotáhla jsem sáňkujícího uječeného psa na dvorek, otevřela branku zahrádky a odepla vodítko. Normálně začne Ron hned na trávě skotačit/čůrat a vše je zapomenuto. Ne. Vysmekl se mi a letěl zpět. Za stálého přivolávání Vyděšené. Nakonec jsem ho přeprala, ukecala a následně oblafla žvancem. Při snídani zapomněl na celý svět. Je v růstu...
Takže, moje rada - štěně je lék! S ním na všechno zapomenete. Na svůj věk, bolesti, smutky i choroby. Navíc procvičíte celé tělo!
Jsem mladá, jsem mladá, jsem mladá...
