Jan byl výjimečný muž. Expert ve svém oboru, uznávaný odborník, často jezdil pracovně do zahraničí. Díky tomu jsem se tam s ním dostala i já. Měli jsme hezký domek, cestovali jsme. Zároveň mi důvěřoval, podporoval mě v mé práci, nevadilo mu, když jsem někam vyrazila s kamarádkami. Nikdy jsem neviděla v našem věkovém rozdílu žádný problém. Děti jsme neměli. Chtěli jsme, ale nepodařilo se nám to a i to nás vlastně ještě víc sblížilo. Žili jsme jeden pro druhého, ale zároveň jsme se nevyhýbali společnosti, chodili jsme na koncerty, do divadla, na plesy.
Jan mi byl oporou, když umírala moje máma. Hodně mi pomáhal, když jsem se pak jezdila starat o tátu. Tatínek nechtěl do domova pro seniory, dlouho to odmítal, ale já ho nakonec přemluvila. Byl tam nešťastný a já si vyčítala, že jsem ho tam nechala. Jan mi vždy říkal, že si to vyčítat nemám, ale jednou z něho vylezlo, že se také děsí představy, že leží v nějakém takovém zařízení. A já jsem si tehdy sama sobě dala slib, že ho nikdy nikam nedám, pokud dojde na situaci, že bude potřebovat pomoc. Že mu tu pomoc vždy poskytnu já sama.
Stalo se, Jan po sedmdesátce těžce onemocněl. Já tehdy ještě byla plná sil, ještě jsem chodila do práce, sportovala jsem, s kamarádkou jsem se právě chystala k moři. Vše jsem zrušila a začala jsem se o něj starat takzvaně na plný úvazek. Dokonce jsem přestala pracovat a využila jsem příspěvků na péči, které mu byly přiznány.
Šlo to rychle z kopce. Přestal chodit, zeslábl. Pomáhala jsem mu s hygienou, pak došlo na jeho krmení, stalo se z něho dítě závislé na mé pomoci. Fyzické potíže přinesly i potíže psychické. Změnil se, z moudrého galantního muže se stal zahořklý plačtivý člověk s výkyvy nálad. Nesnášel, když k nám někdo přišel, rozčílil se, když jsem přivedla naši praktickou lékařku. Ona byla první, kdo mi řekl, že pokud si na péči nepřiberu někoho dalšího, zblázním se. Já tvrdila, že to zvládnu. Starala jsem se o Jana dva roky. Nakonec měl snad všechny zdravotní potíže, co existují. Trpěl navíc demencí. Stávalo se, že jsme se oba váleli po zemi, protože jsem ho chtěla přemístit z postele na vozík a odvézt do koupelny, jenže mi přitom upadl, mě strhl sebou a já zpod něj nebyla schopná vylézt. Začala jsem mít problémy se zády z toho, jak jsem s ním manipulovala.
Neměla jsem si komu postěžovat, před známými a sousedy jsem předstírala, že vše zvládám. Nenapadlo mě přiznat sobě i okolí, jak je to náročné, jak se cítím někdy bezmocná, jak se mi chce brečet. Nebrečela jsem ani sama, když Jan spal. To jsem si otevřela láhev vína a sama sebe přesvědčovala, že je naprosto normální se o nemocného muže postarat. Že by to bylo mé selhání, kdybych se začala pídit po nějaké pečovatelce. Nedovedla jsem si ani představit, jak se to dělá, jak se pečovatelé shánějí. Nehledala jsem informace o možnostech, které jsou. Myslela jsem, že kdybych přišla na úřad a zeptala se na možnosti, úřednice by si pak o mě říkaly, že jsem mrcha, která se nechce postarat o manžela.
Dnes vím, že takové uvažování bylo hloupé. Jenže člověk často musí padnout na dno, aby se zvedl.
Jednoho dne jsem se vracela z nákupu a probrala jsem se v sanitce. Zkolabovala jsem na ulici. První co bylo, začala jsem záchranářům vysvětlovat, že je doma sám nemocný muž. Byli moc milí, uklidnili mě, že vše zařídí.
Byla jsem nakonec v nemocnici tři dny a Jana převezli do takzvaného odlehčovacího zařízení. Pak mě kontaktovala sociální pracovnice a probraly jsme možnosti. Ukázalo se totiž, že budu muset na operaci se žlučníkem. Takže bylo naprosto nepředstavitelné, že bych se pak hned byla schopna o Jana starat.
Jenže já to pořád brala jako své selhání. Nakonec za mnou v nemocnici sociální pracovnice přišla s psycholožkou. To mi hodně otevřelo oči, když mi vyprávěly o různých případech, kdy se lidé snahou pečovat o druhé sami téměř zničili. Zírala jsem, když mi říkaly, že člověk musí pečovat především o sebe, aby pak mohl poskytovat pomoc někomu jinému.
Tak jsem se dala do kupy, Jana jsme zase převezli domů a třikrát týdně k nám docházela terénní pečovatelská služba. Jednou jsem dokonce jela na dva týdny do lázní, abych si odpočinula a nabrala síly a Jan byl v té době znovu v odlehčovacím zařízení sloužící právě k tomu, aby tam nemocní mohli být na přechodnou dobu a ti, kteří o ně pečují, si trochu oddychli.
Když Jan zemřel, bylo to vysvobození pro nás oba. A já jsem si to už dovolila sama sobě přiznat. Vím, že jsem pro něj udělala maximum a že si to zasloužil. Ale také vím, že pokud bych to zažívala znovu, už bych si předem nechala poradit, pomoct a nehrála bych si na hrdinku, která vše zvládne.
Říct si o pomoc není selhání. Už to vím a všem to teď říkám.
I proto jsem se rozhodla se svým příběhem svěřit. Vím, že je velké množství lidí, kteří pečují o své příbuzné a okolí to bere jako samozřejmost. Jenže málokdo se zajímá o to, co ti lidé prožívají. Málokdo si přestaví, jak taková nepřetržitá každodenní péče probíhá, co obnáší. Mělo by se o tomto tématu mnohem víc mluvit.
(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
