Jedna početná rodina z Prahy nedávno slavila osmnácté narozeniny dcery. Kromě oslavenkyně, jejich dvou bratrů a rodičů se sjelo i příbuzenstvo – babičky, dědečkové, strýc, bratranec, sestřenice.
Když bratranec oslavenkyni přidržel dveře při vstupu do místnosti, řekla mu: „Na tohle já nehraju.“ Což odstartovalo debatu, která oslavu poněkud pokazila. Přítomní si začali povídat o tom, co kdo považuje za naprosto přirozené chování podle etikety a co komu naopak vadí.
Oslavenkyně projevila jasný názor: „V momentě, kdy mi kluk otevírá dveře nebo mi chce oblíkat bundu, dává najevo, že potřebuju jeho pomoc, že jsem tak neschopná, že se ani neumím obléknout a vejít do dveří.“
Bratranec jí na to odpověděl: „Jsi kráva.“
Ano, ta oslava se nakonec vůbec nepodařila.
K podobným situacím však dochází poměrně často. Mnohé ženy považují projevy pozornosti ze strany mužů za ponižující gesta. Jiné ženy si naopak stěžují, že muži jsou málo galantní. A pánové? Mnozí jsou z toho zmateni a ve výsledku nevědí, jak se chovat.
Starší generace to má v tomto směru snazší, dříve se na toto téma příliš nediskutovalo.
„Já jsem byl celý život zvyklý projevovat ženám úctu. V naší rodině se muži vždy chovali galantně a to i v dobách, kdy se zrovna ve fabrikách na etiketu moc nehledělo. Ale mě táta vždy učil, že mám pomoct, když vidím, že jakákoli žena nese něco těžkého, že je normální podržet ženě dveře a podobně. Takže to dělám, dělal jsem to doma i práci a dělat to budu a především vůbec nepřemýšlím, zda to je či není správně. Pro mě je to stejně běžné jako že si ráno vyčistím zuby,“ vypráví dvaasedmdesátiletý Jaroslav. Ovšem jeho vnuk má jinou zkušenost: „Jedné holce jsem donesl na první schůzku kytku a chtěl jsem jí v kavárně odebrat kabát. Dívala se na mě jako na kretén, kytku mrskla do tašky a kabát si nechala na sobě. Tak jsem pak příště nevěděl, jestli to dělat stejně nebo ne. Myslím jako u druhé holky. Ale ta naopak vypadala, že jí kytka udělala radost.“
Právě otevírání dveří je situace, která vyvolává rozporuplné pocity. Jde sice o banalitu, ale zároveň o téma, na které jsou různé názory.
„Představte si situaci: žena jde ke dveřím. Ruce plné tašek, kabelka přes rameno. Muž před ní se otočí, uchopí kliku, otevře a čeká: "Až po vás, prosím." Její reakce může být neznatelný úklon hlavy a krátké: "Děkuji," nebo (a to se stává překvapivě stále častěji) lehce opovržlivý úsměv a věta „To fakt nemusíte,“ uvádí příklad Daniel Šmíd, který přednáší etiketu a napsal na toto téma několik knih. A jeho vzkaz ženám a pohled na takovou situaci je následující: „Někdo věnoval pozornost vaší přítomnosti. Otevřel dveře, pomohl do kabátu, uvolnil místo. Ne proto, že věří, že bez jeho pomoci nepřežijete, ale proto, že v té chvíli myslel na vás. Je to galantní gesto jako výraz pozornosti. Neznamená, že jako žena jste neschopná.“
Poměrně dost žen však má jiný názor. Některé dávají v takové situaci najevo nelibost, jiné mlčí. Daniel Šmíd mlčení označuje za tichou sabotáž. „Žena přijme gesto za naprostého mlčení, bez jakékoliv reakce. I to je přešlap. Ve společnosti je mlčení často vnímáno jako přehlížení, nikoliv jako emancipace,“ vysvětluje.
Pro ženy, kterým podobné projevy mužů vadí, má rady, jak dát nelibost najevo, aniž by došlo k porušení etikety.
Když jde o pomoc s oblékáním kabátu, radí: Nechte si pomoci a poděkujte. Pokud si kabát chcete obléct sama, stačí jemné. "Děkuji, zvládnu to". Bez vysvětlování, bez omluvy, bez přednášky.
A co když muž odsunuje ženě židli u stolu?
„Sedněte si s úsměvem a poděkujte. Ve formálním prostředí jde o standardní součást stolování i párové zdvořilosti. Reagovat na to komentářem by působilo přibližně stejně neohrabaně, jako zahájit politickou debatu během předkrmu,“ říká odborník na etiketu.
Zatímco někteří muži s pokusy být galantní ztroskotávají, jiní naopak bodují. Šedesátiletý Martin se před několika lety seznámil s o deset let mladší ženou. Kamarádi se diví, jak je možné, že hezkou, štíhlou, úspěšnou podnikatelku, okouzlil právě on, který nevyniká ani krásou, ani tučným kontem, ani nijak extra vysportovanou postavou. Martin si z nich vždy dělá legraci a říká: „Já jsem ji udolal svým šarmem. Později mi přiznala, že se s žádným mužem necítila jako královna, až se mnou. Já se k ní totiž chovám opravdu jako ke královně. A jestliže někteří muži diskutují o tom, jestli ženám pomáhat s těžkými taškami a dělat vůči nim galantní gesta, jsou to pro mě nesebevědomí ubožáci.“ Vzpomíná na jednu schůzku, kdy se v době, kdy žil sám, sešel s bývalou spolužačkou. „Potkali jsme se po letech, já ji pozval na kafe, líbila se mi. Přinesl jsem jí kytku a políbil jsem ji ruku. Zeptala se, jestli mi hráblo a rozesmála se. Ne že by mě to urazilo, to fakt ne, ale z ženou, která se takto chová, prostě nechci mít nic společného,“ říká.
Takže, na závěr, ještě jeden názor Daniela Šmída. Třeba bude užitečný právě dámám, které jsou z diskusí, co je vhodné a co ne, poněkud zmatené. „Galantní gesto je dar pozornosti. A jako každý dar si zaslouží přijetí s vděčností. Případně laskavé odmítnutí. Nikoli s komentářem, který sice neprozradí váš postoj k rovnosti pohlaví, ale prozradí něco jiného: že nedáváte prostor zdvořilosti druhého,“ míní.
