Narodila se zřejmě roku 1656 křesťanské matce z kmene Algonkinů v mohawské vesnici Ossernenon (dnes Auriesville, N.Y., USA). Její otec byl náčelník a svou ženu si u nepřátelských Algonkinů opatřil únosem.
Algonkinové, vyobrazení ze 17. stol. (Wikimedia Commons, volné dílo)
Když bylo Tekakwithě pět let, přišla epidemie neštovic. Děvčátku zemřeli rodiče i sourozenci. Ona sama sice nemoc přežila, ale zohavená. Na čas dokonce oslepla. Plachá holčička se zjizvenou tváří to neměla lehké. Žila v rodině nového náčelníka, svého strýce. Jeho žena ji neměla ráda, trápila ji hladem, bila ji a chovala se k ní jako k otrokyni. Navíc v oné době všude kolem zuřily boje nejen mezi Agličany a Francouzi, ale také osadníky a Indiány. A hlavně spolu válčily domorodé kmeny navzájem. Zde je třeba připomenout, že Mohawkové nejsou Mohykáni (Mohicans - Muh-he-ka-neew - Lidé Velké řeky), jak se často tvrdí. Jde o dva různé kmeny s odlišným jazykem. Mohawkové (Mohawks - Onondowahgah - Lidé křemene) patřili v té době do tzv. Irokézské ligy, spolu s dalšími kmeny: Onondagy, Seneky, Oneidy a Cayugy. Největšími nepřáteli Irokézů byli především Huroni, ale také Algonkinové. Ti žili v oblasti Velkých jezer na jihu Kanady. A z nich právě pocházela Tekakwithina matka, což byl věčný cejch...
Jen pro ilustraci, jak vypadali Mohawkové v roce 1710. Portrét náčelníka jménem Etow Oh Koam. (Wikimedia Commons, volné dílo)
Po velké epidemii založili Mohawkové novou vesnici. Shodou okolností poblíž misie francouzských jezuitů. A právě k nim se Tekakwitha jednou dostala na výpomoc jako služka. Vědělo se o ní, že je křesťanka, i když nepokřtěná. Klidné duchovni prostředí na Tekakwithu velmi zapůsobilo. Prožívala tehdy velmi složité období. Vlastní kmen jí pohrdal, teta ji nenáviděla a příbuzní se jí chtěli zbavit tak, že ji nutili do manželství. Prý proto se už tehdy na misii zaslíbila Bohu a složila slib panenské čistoty. Pak se konečně se dočkala křtu. Bylo jí asi tak dvacet let. Dostala jméno Catherine - po sv. Kateřině Sienské. Domorodci nové jméno neuměli vyslovit, a tak jí začali řikat Kateri.
(Wikimedia Commons, volné dílo)
Problémy s příbuznými přetrvávaly, a tak jezuité poslali Kateri na sever. Na misii v Sault du St-Louis (Kahnawake), nedaleko Montréalu. Spolu s dalšími utečenci musela divka ujít více než 300 km bažinami a lesy. Zmíněná misie sloužila jako záchytné misto pro domorodé novokřtěnce. Indiánům se tam dostávalo patřičného vzdělání, aby se pak mohli ke svému lidu vrátit jako misionáři. Nu, myslet si o tom můžeme ledacos, s našimi dnešními znalostmi. Na takových místech se občas děly příšerné věci, které vytrvale decimovaly původní americké obyvatele. Snad to na téhle misii bylo aspoň trošku jiné. A sluší se připomenout, že se psala teprve druhá polovina 17. století. Ty největší hrůzy začaly až o sto let později...
V Montréalu se Kateri Tekakwitha poprvé ve svém životě setkala se ženami žijícími duchovním životem. S jeptiškami. Všímala si jejich obětavé práce v rámci vzdělávání a další pomoci domorodému lidu. Chtěla k nim patřit. A tak v misii pomáhala, kde se dalo. Spolu s muži zajišťovala hlavně zásobování - lovila, maso nasolovala a sušila. Nebála se žádné práce. Při tom všem se ještě starala opuštěné děti. Žila skromný život v modlitbách. Často se postila a sebetrýznila při pomyšlení na Kristovo utrpení na kříži. Proslavila se především tím, že v kanadských mrazech chodila ve sněhu bosá.
Když bylo Kateri kolem čtyřiadvaceti let, těžce onemocněla. Trápily ji úporné bolesti hlavy a přestávala vidět. Pak se přidaly potíže se žaludkem a vysoké horečky. O Velikonocich v roce 1680 nemohla ani dojít do kostela. A tak procesí přišlo za ní. Právě včas, aby jí mohli misionáři udělit poslední pomazání...
Legenda říká, že hned poté přišla agónie. Kateri prý zašeptala "Ježíši, miluji tě..." a zemřela. Podle očitých svědků jí prý ve chvíli smrti zmizely z obličeje jizvy a všem se zdálo, že jen usnula. Psalo se datum 17. dubna roku 1680.
První portrét Kateri Tekakwithy namaloval kněz otec Chauchetière, který je i autorem jejího životopisu. Znal ji osobně, setkal se s ní v Sault roku počatkem roku1680. (Wikimedia Commons, volné dílo)
Svatá Kateri Tekawitha má po celé Kanadě pomníky, sochy a kapličky. Uctívají ji i v USA. Její kanonizace na Svatopetrském náměstí v Římě se v říjnu 2012 zúčastnilo 80 tisíc lidí. Mezi nimi bylo 1500 kanadských poutníků, z nichž naprostou většinu tvořili tradičně oblečení Indiáni z různých kmenů.
Na portrétu otce Chauchetièra je Kateri se svým dřevěným křížkem, který si už jako dítě vyrobila sama v lese. Dalšími atributy indiánské svaté jsou želva (kmenové zvíře Mohawků) a panenská lilie. Je patronkou všech ochránců přírody (i skautů), lidí pronásledovaných pro víru a také přímluvkyní sirotků.
Na náhrobku sv. Kateri Tekakwithy v kostele svatého Františka Xaverského v Kahnawake v kanadském Québecu je epitaf v jejím rodném mohawském jazyce:
OWNKEONWEKE KATSITSIIO TEONSITSIANEKARON
(Nejkrásnější květina, která kdy kvetla u Rudých lidí)
Asi je tím řečeno vše. I když názory na obracení Indiánů na víru mohou být jakékoliv. Třeba je Kateri zrovna tou výjimkou, co potvrzuje pravidlo...
(AI)
S využitím zdroje: Rok se svatými (Schindler, Schauber); Karmelitánské nakladatelství
