Pro nedělní oběd nám stačí dva rozkládací stoly. Na větší oslavy si další zařízení půjčujeme.
Měli jsme milého souseda, pana Steinera, s nímž jsem konverzovala přes zábradlí našich balkónů. Viděli jsme si doslova do kuchyně a otevřené dveře vydávaly smyslové svědectví o kulinářských orgiích. Hrdě mohu prohlásit, že kromě svíčkové, rajské či smažených vajíček jsem poznala i chleba se sádlem.
Pan Steiner sice nechápal mou obsesi nechat si čas od času dobrovolně huntovat byt nezvedenými dětmi a rozvětveným příbuzenstvem, ale vcelku ochotně nám dával k dispozici své stoly a židle ve chvíli, kdy se pod záminkou narozenin či jiné atrakce po schodech valily davy s cinkajícími igelitkami.
Pak se stalo, že jsem souseda dlouhou dobu neviděla. Na balkóně nebyl zaznamenán žádný pohyb, sporák nevydával čichové stopy a ze zábradlí se mnou flirtoval už jen holub hřivnáč.
Pozdě večer jsem sundávala prádlo ze sušáku a zahlédla jsem v protější kuchyni šajn baterky. Přivolala jsem prvňačku Markétku, která bez zaváhání vyslovila podezření, že u Steinerů je zloděj.
Zaznamenaly jsme zvláštní úkony, stíny a světelné signály.
Staly jsme se svědky zločinu.
Prostupoval námi strach spolu s dráždivým pocitem napětí. Vzrušeně jsme sledovaly autentické záběry dramatu. Geny mého dědečka, kriminálního komisaře, opět pronikly do mé představivosti.
Když dorazil domů Jan, unavený divadelním ředitelováním, nadšeně jsme mu s dcerou nabídly šanci stát se hrdinou. Můj muž sice po takové poctě ani případné medaili zjevně netoužil, ale chtěl to mít co nejrychleji z krku.
Neohroženě zazvonil u sousedových dveří, zatímco my jsme se zbaběle skrývaly v předsíni, s rukou na telefonu pro případ, že bude nutné volat policii, hasiče a možná i zámečníka.
Dlouho se nic nedělo.
Jan tedy zazvonil znovu. Důrazněji.
Spadl bezpečnostní řetízek, zachrastil klíč v zámku a za dveřmi stál rozespalý soused v trenýrkách.
„Promiňte,“ koktal můj muž, „někdo u vás svítil baterkou.“
„Praskla nám žárovka. Potřebujete něco?“
Můj srdnatý muž neztratil duchapřítomnost a zeptal se:
„Prosím vás, půjčil byste nám stoly?“
Soused se zmateně podíval na hodinky ukazující půlnoc.
„Teď?!“
„Ne, za čtrnáct dní,“ upřesnil svou žádost čím dál méně chrabrý Jan.
Pan Steiner se zřejmě necítil úplně komfortně. Stihl sice pokývat hlavou na souhlas, ale spěšně zacouval dovnitř a zamkl na dva západy.
Náš vyslanec se nám vrátil v pořádku, ovšem rolí hrdiny evidentně nadšen nebyl.
K vášnivému dialogu jsme si pak otevřeli Tramínek.
Stolů a židlí pro příští čtvrtletí jsme se sice nedopočítali, ale dobré sousedské vztahy byly definitivně stvrzeny.
Ne každý má to štěstí, že může být o půlnoci podezírán z vloupání a vzápětí požádán o zapůjčení nábytku.
Z připravované knihy Rodinné stříbro aneb Jak voní déšť
