Vyrůstala jsem v malé obci v Tlumačově na rozhraní Hané a Slovácka v Hřebčíně, později ve Státním hřebčíně. Bylo to krásné místo s udržovanými stájemi pro koně, oplocenými výběhy, pohrabanými cestičkami lemovanými bíle nabarvenými kameny, s rostlinami a stromy, které jsem později už nikde růst neviděla. Otec pracoval jako ošetřovatel hřebců a matka příležitostně na poli nebo v zahradnictví.
A na tomto moc hezkém místě jsem se v tom revolučním roce 1948 narodila, dokonce v únoru. Všechny matky, kterým se v tom bouřlivém měsíci narodilo dítě, obdrželi 500 Kč na kočárek od Klemanta Gottwalda. Majiteli byl Hřebčín zestátněn, a musel se vystěhovat z moc hezké vily, kde naše rodina, a ještě dvě další, dostaly byt. Moji rodiče, oba z katolické rodiny, z vděčnosti vstoupili do KSČ.
Brzy jsem poznala, že žijeme v prostředí přetvářky. Byla jsem ještě u Prvního přijímání, potom už se rodiče chodit do kostela báli. Otec tajně poslouchal Svobodnou Evropu. Když mi bylo patnáct, moji kamarádku nevzali na SEŠ, kam jsme se obě hlásily, přestože měla o dvě dvojky míň, její rodiče ale do toho kostela chodit nepřestali. Hrozně jsem se styděla. Maturovala jsem v roce 1967, kdy se to u nás začalo uvolňovat, a navíc naši profesoři byli ovlivněni Baťovským prostředím, které ve Zlíně, tehdejším Gottwaldově, přetrvávalo. Věděli jsme o pollitických vězních, o Miladě Horákové. Později v Holešově na letišti jsem se dověděla o letcích, kteří za 2.světové války bojovali v Anglii, a po válce se ke svojí lásce - létání už nikdy nedostali, a někteří dokonce trpěli několik roků ve vězení. V roce 1968 nás přijela osvobodit z područí možného kapitalismu vojska spřátelených armád v čele se Sovětským svazem.
Byli jsme mladí a museli jsme žít a začít si budovat svůj život. Vdala jsem se do Holešova, kde jsem si našla i zajímavé zaměstnání u podniku Řízení letového provozu. Narodily se nám dvě děti, spláceli jsme družstevní byt, a byli jsme šťastní.
Jednoho dne si mě zavolal vedoucí, a nabídl mi členství v KSČ, když jsem odmítla, následovala výpověď ze zaměstnání z důvodu nadbytečnosti. Nikomu bych nepřála ten pocit, když se vám má úplně změnit, ze dne na den, celý život. Zapracovalo ale moje celoživotní štěstí. Když jsem tu výpověď delegaci z Prahy podepsala, udělalo se mi doma nevolno. Napřed jsem myslela, že jsou to nervy, ale nebyly. Druhý den jsem jim přinesla papír o mém pravděpodobném těhotenství. Propustit mě nemohli. Začala jsem si užívat mateřskou dovolenou se třetí dcerou. Jednoho dne se ozval telefon, jestli bych se nemohla vrátit dřív, a byla mi nabídnuta nová práce na pracovišti Briefing - předletová příprava. Po zkouškách z radionavigace, zeměpisu, meterologie a dálnopisu jsem na letišti pracovala 17 let, než nás porevoluční doba zprivatizovala.
A jaká jsem volička. Mám silné sociální cítění, ještě nikdy jsem nevolila pravicovou stranu. Napřed to byla ČSSD, a když nám ta střední pravice zmizela v propadlišti dějin, a hlavně se změnou chování Miloše Zemana, jsem zakotvila u Pirátů. Jsou jediní, kteří nemají žádnou korupční kauzu. Na to jsem citlivá.
V mém polistopadovém životě jsem se potkala i s několika politiky, ne že bych to nějak moc vyhledávala, ale náhoda tomu chtěla. Když jsem odešla do důchodu měla jsem tu jedinečnou možnost pomáhat synovi v obchodě s knihami. Tam jsem poznala, kolik ve městě žije osamělých lidí, kteří jsou rádi, že si můžou s někým popovídat. Pravidelnou návštěvnicí byla paní, která žila sama s postiženým synem v krásné prvorepublikové vile. Její syn moc hezky maloval. Prostory našeho kina byly plné portrétů známých herců, které namaloval podle fotografií. Paní se mi pochlubila, že jejím synovcem je Tomio Okamura, který byl v té době známý z televizního pořadu o začínajících podnikatelích. V Chomýži, obci pod Hostýnem nedaleko Holešova, se každý rok konají vyhlášené Vánoční trhy. Když jsme tam se synem ve stánku prodávali knihy, Tomio se tam objevil a prohlížel si naše zboží. Slovo dalo slovo, pověděla jsme mu o jeho tetě, a syn nás nakonec vyfotografoval. Strana SPD v té době ještě neexistovala.
Máme v Holešově tři vnuky, kteří od mala milují hasiče. Z dvojčat už se dokonce dobrovolní hasiči. U nás v obci máme silný hasičský sbor i hasičskou zbrojnici. Každý rok vypravují autobus na sv. Hostýn, kde se koná Hasičská pouť. Kluci byli moc rádi, že jsme je tam vzali sebou. Hasičskou mši celebroval nynější arcibiskup pražský Jan Graubner. Potkali jsme tam senátora Jiřího Čunka, který byl v té době naším Zlínským hejtmanem. Byl přátelský, rád se nechal vyfotografovat, a chutnala mu slivovice od našich hasičů. Jedna věc, která ho spojuje s mým manželem, je ta, že mu nechal zbourat jeho rodný pavlačový dům ve Vsetíně, a vystěhoval romské nájemníky.
Když byla v roce 2007 u moci vláda Mirka Topolánka proběhla 25.6. v Praze největší odborová demonstrace od roku 1989 proti její politice. Zúčastnilo se jí přes 35 tis demonstrantů. My jsme se tam taky vypravili a aktivně jsme se zúčastnili protestů. Potkali jsme tam různé poltiky, ale jako voliči ČSSD, jsme pozdravili pana Sobotku - tehdejšího předsedu strany. Vedle něho stál pan Foldyna, který tehdy ještě nevítal Šedé vlky.
V roce 2018 předsedalo Bulharsko Evropské Unii. Senátorka za ČSSD Mudr. Olga Sehnalová uspořádala v Kroměříži "Dny bulharské kultury". Součástí byla i soutěžní výstava fotografií. Náš syn s fotografií bulharského psa ji vyhrál, a obdržel místo v zájezdu do Evropského parlamentu ve Štrasburku, který pořádala tatáž europoslankyně. Protože politika jde mimo něj, daroval mi poukaz k sedmdesátým narozeninám. A tak jsem se samojediná z naší rodiny vypravila na třídenní cestu do Francie. Byla jsem přidělena ke skupině žen v seniorském věku. Pomáhala jsem jim do kabátů, a starala jsem se o ně. Ony ze mě udělaly velitelku, a všude mě následovaly. Za ty tři dny jsme toho stihli opravdu hodně. Večerní prohlídku města, druhý den zájezd do okolních městeček a na závěr zasedání Parlamentu EÚ. Krásným zakončením byla slavnostní večeře s paní Olgou.
Tím to ale nekončilo. Moje nové kamarádky z Kroměříže, které byly členkami pěveckého sdružení, pozvaly mě, i s manželem do Kroměříže na akci "Umění a víno", která se konala ve velkém skleníku v Květné zahradě. Popíjeli jsme dobré víno z moravského sklípku, a k tomu nám zpíval jejich ženský sbor i jiné soubory. Následovala soutěž v malování. Manžel, student malby na U3V ve Zlíně k tomu přistupoval odpovědně, a zvěčnil skleníky s palmami. Já umím nakreslit jen kočky - viz moje Kočičí pohádka na i60. K našemu překvapení jsme vyhráli sedmičku bílého. Akce se nám moc líbila, do doby, než dorazili muži v černém a za nimi politici z ANO. Museli jsme jim přepustit naše místa v předních řadách. My jsme popíjeli z papírových kelímků, k nim dorazil bar na kolečkách a víno na stopkách. Vůbec se s námi nebavili, chovali se docela nadřazeně, a do dneška nevím, co to mělo znamenat. Nejspíš volební kampaň. My dva jsme se zvedli, a odjeli domů. Moje sympatie k poslanci za ANO panu Radku Vondráčkovi hodně poklesly. Na fotce je ještě tehdejší velvyslanec SR v ČR Peter Weiss. Jako velvyslanec u nás působil v 2013-2020.
Musím zmínit ještě jeden kulturní zážitek spojený s politikou. Senátoři za Zlínský kraj spolu s Univeritou Tomáše Bati ve Zlíně uspořádali v Senátu výstavu obrazů absolventů U3V na téma "Baťovský Zlín očima studentů U3V". Mezi studenty, kteří vystavovali byl i manžel, a já jsme byla přizvána jako fotografka. Akce se konala pod záštitou děkana Prof. Milana Adámka.
Každý rok se u nás v Holešově v měsící srpnu koná Festival židovské kulltury. V roce 2022 na zahájení proběhla vernisáž výstavy obrazů významného holešovského rodáka, židovského malíře Benjamina Waltera. A na ní jsem se znovu potkala, s dnes již zastupitelkou Zlínského kraje za ČSSD, Mudr. Olgou Sehnalovou a zavzpomínaly jsem na náš výlet do Štrasburku. Doprovázel ji hejtman Zlínského kraje Radim Holiš. Když slyšel, že si povídáme o psech, pověděl mi jednu zajímavou historku, kterou zažil se svým dalmatinem.
Život běží dál. Možná ještě nějakého politka potkám, možná se zajedeme podívat i na Letnou, když bude potřeba.
