I když mi léta pomalu přibývají, děti, myslím tím vnoučata, můj věk nějak zvlášť nevnímají. V podstatě ho ani neznají. Spíš je zajímá, co bude na oslavě k jídlu, jestli bude malinovka a kolik bude na dortu šlehačky.
Toho dne, o němž bude řeč, jako první přilítla natěšená malá vnučka. Zeptala se, jaký máme dort, a pak přede mnou najednou začala mávat ručičkama a volat:
„Babí, že nevíš, co je tohle!“
„Six seven, přeci.“
Vykulila na mě oči: „Jak to víš? Ty rapuješ nebo hraješ basket?“
„Ne, ne,“ smála jsem se.
Vzápětí už přiběhli i další čtyři kulišáci a začali mi klást doplňující otázky:
„Babi, kolik měříš?“
„Málo, rozhodně ne šest stop a sedm palců.“
„Umíš z hlavy spočítat kolik je šest plus sedm?“
„Six seven.“
„Hmmm, dobrý…a dvacet pět plus čtyřicet dva?“
„Six seven. Mě prostě nedostanete.“
„Hustý. A babi, jak to, že ty víš, co je six seven?“
„Protože já,“ odpověděla jsem s vážnou tváří, „já jsem přeci six seven. Počkejte a uvidíte.“
Za chvíli jsem donesla dort se zapálenými svíčkami a bytem se ozval euforický jekot:
„Babi, ty nejsi boomer, ty jsi cool! Six seven, six seven, six seven, six seven, six seven...“ ozývalo se z pěti stran, a kdyby si nakonec nezaplácli pusy tím dortem, hulákají tam nejspíš dodnes.
Když vám vnoučata řeknou, že jste cool, važte si toho. Taková pocta se už v životě nemusí opakovat. Já jsem na ní náležitě hrdá.
Jenom mě trochu zneklidňuje představa, že za dva roky mě čeká dort se svíčkami 69. V každém případě jsem ale rozhodnutá, že ze mě boomer hned tak nebude.
