Dodnes musíme souhlasit s tím, že pokud se budeme držet „školkových“ zásad v knize uvedených, učiníme jedině dobře.
Zásady :
· O všechno se rozděl
· Hraj fér
· Nikoho nebij
· Vracej věci tam, kde jsi je našel
· Uklízej po sobě
· Neber si nic, co ti nepatří
· Když někomu ublížíš, řekni promiň
· Před jídlem si umyj ruce
· Splachuj
· Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře
· Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj
· Každý den odpoledne si zdřímni
· Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni se někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě
Mnoho čtenářů si dokonce myslí, že právě tato kniha je všechno, co potřebujeme znát od tohoto autora. Já mezi ně nepatřím. „Školka“ je sice dílko okouzlující, které potěšilo srdce čtenářů napříč kontinenty a generacemi, ale pro mě je srdcová záležitost jeho román Třetí přání.
Třetí přání je jedna z nejdůležitějších knih v mém životě. Četla jsem ji několikrát, hlavně 1. díl a mám za to, že to je Fulghumovo vrcholné dílo, jeho nej, opus magnum, chcete-li.
Jeho povídky jsou sice milé, hřejivé a zábavné, ale román Třetí přání je pro mě strhující, inspirující, přesvědčivý, a jeho hlavní hrdina osmdesátiletý Alex fascinující.
Universitní profesor, Kréťan Alex uzavře přátelství s mladým americkým lékařem Max-Polem, který cestuje po světě, aby zapomněl na osobní tragédii. Oba se pak spřátelí (zamilují?) do krásné a tajemné Alice. Fulghum nás zavede do Barcelony i do Japonska, ale hlavně na Krétu, odkud jeho hlavní hrdina pochází.
I hlavní myšlenka knihy - mít někoho, kdo je svědkem mého života, neradí, nesoudí, jen „svědčí“ je neotřelá a nutící k zamyšlení a bilancování.
Robert Fulgum několikrát navštívil Českou republiku, v roce 2017 dokonce i Ústí nad Labem. Takže jsem měla to štěstí jej vidět, poslouchat jeho autorské čtení a nechat si knihu Třetí přání podepsat.
Připravila jsem si předtím děkovný proslov v angličtině, něco ve smyslu, že mi jeho kniha pomohla překlenout nejtěžší chvíle života, když mi zemřel manžel.
No, nevím, jestli mi rozuměl, koukal dost překvapeně. Ale chci věřit tomu, že rozuměl a snad ho to i potěšilo.
