Když mě někdo neodpovídá, tak mě to štve. Stejně jako druhé. Většinou je za tím to, že si komunikující myslí, že když to nechá vyhnít, tak se zbaví odpovědnosti nebo si ušetří zklamání toho druhého, že zpráva je pro něho nepříjemná. Nemusí to být bůhví co, například si kamarádi domluví jít na pivo, ale mezitím jeden dostane jinou nabídku, které dá přednost. Myslí si, že když neřekne ne a neodpoví, tak se na něho kamarád nebude zlobit. Jenže to je špatná úvaha. Ještě ho víc namíchne. Někdy také některé instituce a lidé se domnívají, že jsou důležitější než vy, tak zdržují odpověď, aby vám tím dali najevo, že jsou jakoby cennější než pisatel.
Nejhorší je, že se s tím setkáváme i mezi svými blízkými. Dále se to vyskytuje po konkurzu, pohovoru o zaměstnání a po různých žádostech. Někdy se to potom zvrtne. Je to nepěkná lidská vlastnost. Já preferuji ano či ne. Samozřejmě jsem zklamán z negativní odpovědi, ale rychleji to přijmu a už to neřeším. Nehrká mi v hlavě: „Proč mi neodpovídá, co se mu stalo, co jsem mu udělal, co je za tím“? Také neodpovídáním si člověk dělá čas na vymyšlení výmluvy, která stejně jako lež má krátké nohy!
Jako můj známý, co s námi hraje tenis, sdělí nám, že má odpolední, ale manželka ho potká v uvedenou dobu v obchodním řetězci. Nebo se vymlouvá, že mu přivezli uhlí, ale žádná hromada u chalupy mu nestojí. Lepší je říci pouze ne, bez udání důvodu. Nemusí lhát a má právo to říci. Ostatní to určitě lépe přijmou.
Jak tento nešvar mýtit? Hrajeme každou sobotu v zimě tenis v hale. Na WhatsApp máme skupinu, kde spolu mezi sebou komunikujeme. Domluvili jsme se, že nejpozději v pátek každý nahlásí, zda přijde sportovat. Někteří jedinci odpoví až v sobotu na poslední chvílí, nebo vůbec. Jasně, každý někdy nemůže, ale většinou je pravda taková, že na poslední chvíli upřednostní jinou činnost nebo se jim nechce. Jenže ostatní potřebují informaci, zda se vůbec sejdeme, aby zbytečně nejeli 10 km tam a dalších deset zpět. Naštval jsem se a na skupinu jsem pověsil zprávu: „Asi vymýšlíte výmluvu, že neodpovídáte. Každý člověk přece ví, co chce! Sdělte pouze ano či ne. Je to korektní vůči kamarádům. Martine, ty jsi nás zklamal několikrát po sobě. Zvaž, jestli chceš mezi nás chodit“. To samé se mi občas stává i v rodině. Já to řeším hned a rezolutně. Vím, je to nepříjemné, ale mám raději rovinu, i když někdy to zabolí.
