Obraz 1.
Sedím na terase vedle obchoďáku a míchám lžičkou v kávě. Skleněná stěna za mnou odráží světlo a dělá odpoledne ještě slunečnější. Od terasy se rozbíhají po zemi kamenné desky a dřevěné špalky, mezi nimi trochu levandule, trochu vysokých travin. Ze žulových panelů tryskají tři úzké pramínky vody - jednoduché, bez okázalé fontány. A nakonec se zvedá čistý, krátce střižený trávník, do uměle navršeného svahu. Na lavičce sedí dvě mladé ženy, kolem nich řádí dva caparti. Na trávě se usadila mládež a obložila se batohy, mikinami, krabicemi s pizzou a plechovkami s ovocným nealko pivem.
Před lety tady byla děravá plechová ohrada a za ní džungle kopřiv, akátů a bodláků. Zdivočelá vegetace zakrývala spletité příkopy, díry a dokonce vchod do podzemí. Vedl sem betonový podzemní kanál pro trubky a kabely. Nevím co tam bylo dříve. Rád jsem se tu pohyboval s kamarády, bylo to dobrodružné území a velký kus přírody.
Ale odtud, od kávy, se mi víc líbí současnost. Promyšlená architektura vytvořila příjemný a dostatečně volný prostor pro všechny. Civilizovaný, bezpečný, otevřený a čistý. Ano, teď se mi to líbí víc. Paradoxně, stejné místo, teď víc žije.
Obraz 2.
Na zahrádce restaurace listuju jídelním lístkem. Nakonec to bude sklenička Prosecca a kousek nakládaného sýra. Dívám se do živé ulice, na plné chodníky. Dobře se tu sedí. Zajímavý dům, tahle restaurace. V průčelí je přiznané kamenné zdivo z pískovcových kvádrů, po obou stranách vchodu velká okna - nedělené skleněné tabule. Tradice a moderna v harmonickém spojení. Nábytek je jednoduchý, s rovnými liniemi - neruší, spíš se nenápadně zapojuje do okolí.
Tenhle dům bývala stodola. Kamenná, neomítnutá stavba s jedním velkým prostorem uvnitř. Do poloviny naplněná slámou. Pro nás tenkrát, pro kluky školního věku, ideální polygon na skákání z trámů nebo budování chodeb v masivu slámy. Vrata byla zamčena, ale přístup dovnitř zvládli šikovní kluci. Za stodolou vylézt na strom, po silné větvi na kraj střechy, tam chybělo pár tašek a dírou na trám krovu. Vlastně celá tahle řada domů, to byly stodoly. Nakloním se do ulice - vedlejší dům je obytný, v dalším je sportovní prodejna a ještě dál květinářství. Všechno přestavěné stodoly.
Vidím fascinující architektonický trend, který zachovává historii ale mění funkci nevyužívaného objektu. Místo funguje. Pro každého. Líbí se mi nová podoba.
Obraz 3.
Z chodníku se dívám na přilehlý prostorný areál. Zastřešený altán se stoly, pár cvičících strojů, hřiště na volejbal, krátká běžecká dráha, doskočiště. Velké plochy trávy. Všechno nové a pěkné. U kiosku si objednávám pivo do kelímku a stoupnu si k vysokému bufetovému stolku. Támhle je docela velká lípa – košatá, musí tu být už pár let. A ty lísky vlevo taky nevyrostly přes noc.
Když jsem byl mladík, lezl jsem sem na jablka. Celé ty dva nebo tři hektary byl starý sad. Pustý a neudržovaný. Na okraji městečka, nikdo tudy nikam nechodil. Každé léto tu byla k mání jablka, kterým jsme říkali „soudky" – sladká, šťavnatá, když jsme si pro ně vylezli na strom. Pamatuju si tu chuť, kyselkavou slupku a jak tekla šťáva po bradě. A pak jsme seděli na silné větvi a házeli ohryzky do kopřiv. Hodně jabloní už bylo tehdy ohnutých k zemi a polámaných. Některá místa byla neprostupná – maliny, kopřivy, ostružiní. Taková klukovská džungle.
Od stolečku s pivem se dívám na lidi na trávě. Pár mladých s míčem, rodina s malými dětmi, dva důchodci na lavičce. Tady se dá hezky jen tak být. Proměna je výmluvná.
Myslím, že mám štěstí. Žiju ve světě, kde dokážeme místa znovu nově využívat a proměňovat – a často k lepšímu. Mládí bylo fajn, ale nezůstávám v něm zamrzlý. Ta stará místa splnila svůj účel, teď je čas na něco jiného. Na lidi s pivem u stolku, na děti na trávníku, na pizzu mezi batohy, na moderní, účelný, veřejný prostor. Promyšlená architektura dává místům nový smysl.
Panta rhei.
