Svatý Martin půlí svůj plášť. Socha ze 13. stol. u basilejského chrámu.
Kdo vůbec tenhle sličný jezdec byl? Původně římský voják a pak poustevník, co to dotáhl až na biskupa v Tours.
Martin se narodil v Panonii ve městě Savaria (dnes Szombathely v Maďarsku). Jeho otec byl voják, takže synek dostal jméno po bohu války Martovi. Život měla rodina toulavý, tenkrát prostě římské legie mašírovaly Evropou sem a tam.
Takže mládí prožil Martin až v Pavii. Na dnešním severoitalském území se také setkal s křesťanstvím, které ho fascinovalo. Prý hltal hlavně vyprávěnky o egyptských a syrských zbožných poustevnících. Rodiče jeho vášeň nesdíleli a o synkově budoucnosti rozhodli jednoznačně. V patnácti - šup do armády. A to se Martinovi vůbec nelíbilo. Byl ale poslušný, takže ve vojsku držel hubu i krok. A taky sbíral frčky. Stal se důstojníkem a později dokonce císařským gardistou. Až se roku 334 octl v Galii, v Amiensu.
Zase se zase setkal s křesťanstvím, na které nezapomněl. Pořád ho zajímalo. Tradice říká, že Martin byl skromný, choval se hezky k podřízeným a hlavně k otrokům. Jeho soucit s bližními ho proslavil ještě víc než onen bílý kůň. Když se totiž podle legendy jednou vracel do tábora, poprosil ho polonahý žebrák o almužnu. Martin u sebe neměl nic, čím by ho obdaroval. A pak ho něco napadlo. Sundal svůj důstojnický plášť, mečem ho přeťal a půlku podal ubohému muži, aby se alespoň trochu zahřál. A na druhý den se mu ve snu zjevil Ježíš. Řikal andělům, že do pláště jej oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu…
Takové znamení se nedalo přehlédnout. Následoval křest, odchod z armády a studia u biskupa Hilaria v Poitiers. Poté, co přijal Martin nižší svěcení, vrátil se do rodné Panonie a snažil se domorodé pohanské obyvatelstvo obrátit na víru. Ale místní situace se jeho přičiněním tak rozdivočela, že musel uprchnout do Itálie. A tam si konečně splnil své dávné přání - stal se poustevníkem. Po nějaké době se Martin přemístil zase do Galie, kde nějakou dobu žil sám v rozjímání a modlitbách. Později ho biskup Hilarius vysvětil na kněze. Říká se, že už tehdy Martin ohromoval zázraky. Ten nejslavnější je oživení dvou mrtvých.
Martin se loučí s armádou. Podle fresky Simone Martiniho z roku 1333
A pak jenoho dne v Tours zemřel biskup. Všichni chtěli na jeho místo Martina, ale on byl skromný a měl dojem, že je taková funkce až moc. A tak, když pro něj přišli, pokoušel se ukrýt v husinci. Jenže, jak mezi husy skočil, ty se rozkejhaly a schovku prozradily. Lidé měli rázem biskupa a sv. Martin další atribut. A my, na paměť této události, husy trestáme za jejich práskačství na pekáči. Každoročně.
V Tours, už jako biskup, žil Martin tak, jak byl doposud zvyklý. Odmítl honosné sídlo a pobýval s mnichy před branami města v jakési chatrči. Tehdejší klér byl dost bohatý a zvyklý na luxus, neboť si ho šlechta hleděla. Proto bylo skoro skandální, že takový hodnostář na významném postu, chodí oblečený jako špinavý trhan a vůbec se chová divně. Někteří se Martinovi posmívali a měli ho za blázna. Ale jiní, hlavně prostí a chudí lidé, ho milovali.
Martin byl celý život zaníceným bojovníkem proti pohanským zvykům. Mnozí ho považovali až za fanatika. Neboť systematicky ničil modly a rituální posvátná místa. Dokonce se pustil i do megalitů v Bretani, které jsou dnes chráněnou historickou památkou. Nu, aspoň něco tam zůstalo, jak vidno…
Takovéhle akce se Galům moc nelíbily, takže Martinovi často šlo i o život. Ale prý ho chránily ty jeho zázraky. Ale nedělal to jen pro sebe - pověsti vyprávějí, jak uzdravoval nemocné, křísil mrtvé a odvracel pohromy válečné i přírodní. Jeho misijní cesty křižovaly celou Galii. Dodnes je po sv. Martinovi ve Francii pojmenována řada měst, vesnic i kostelů. Všude zanechal stopy.
Martin zemřel jako osmdesátiletý stařec přirozenou smrtí. V roce 397 na jedné ze svých výprav. Jeho tělo převezli do Tours, kde 11. listopadu následoval pompézní pohřeb. Martina nejdříve uložili do krypty, Nad ní postavili kapli a později i baziliku. Místo posledního odpočinku sv. Martina se stalo významným poutním místem. Jenže, svět v dalších stoletích vřel, a tak místo poničili nejdříve hugenoté a pak i francouzská revoluce. Současná bazilika je z roku 1900.
Sv. Martin byl oblíbený napříč staletími. Je patronem vojáků, jezdců, koní, podkovářů, vinařů, cestujících, žebráků a dokonce i abstinentů.
Česká tradice sv. Martina vždycky milovala, a tak pořád pečeme jeho rohlíčky, pijeme jeho víno a hodujeme u stolu, kde hlavní roli hraje pečená husa. Nejkrásnější atribut, o jakém jsem kdy psala…
Fakta a přefocené fotografie: ROK SE SVATÝMI, M. Shindler a V. Schauber, Karmelitánské nakladatelství
