Ve druhé třídě jsem měla opravdu nádherný lampión. Velký, fialový. Hrdě jsem s ním tehdy kráčela v průvodu a nevědomky tak spolu s ostatními dětmi oslavovala velký podvod století - Velkou říjnovou socialistickou revoluci. VŘSR.
Faktem je, že se mi už jako holčičce ten všudypřítomný plešatý Lenin moc nelíbil. Měl takové úlisně zlé, přivřené oči. Jeho portrétům se nedalo vyhnout, visely všude. Konkrétně ve škole například v jídelně – hned vedle hesla: Učit se, učit se, učit se. Zajímalo by mne, jestli to vůbec řekl. A pokud ano, jak to myslel. Ani v nejmenším nevěřím tomu, že by mu záleželo na vzdělání. Nic nepotřeboval kolem sebe méně, než vzdělané lidi. To nám ovšem tenkrát nikdo neřekl. Učili jsme se o něm a četli jsme o něm – o jeho statečnosti, prozíravosti, o tom, jak mu záleželo na lidech. Také o tom, že žil ve vyhnanství ve vesnici Šušenskoje a nazýval ji v šutke „šu šu šu“. Tohle si dodnes pamatuji. Také si bůhvíproč pamatuji úryvek z jiného článku o tomto velikánovi. A tam se psalo, že když Lenina hledala policie, či co tam tehdy v Rusku měli, tak aby ho nepoznali, chodil v kabátě s ohrnutým límcem. No to mi už jako žákyni základní školy připadalo přinejmenším podivné. Vždyť tím na sebe akorát upozornil, ne? Nahlas jsem to ale neřekla. Byli jsme zvyklí nechávat si mnohé pro sebe.
Než jsem šla do třetí třídy, přišli Rusové. V mé dětské dušičce krmené bláboly o laskavosti, úžasnosti a pokrokovosti všeho sovětského tím způsobili zmatek. Jak to, že přišli, když jsou tak hodní a když nás osvobodili?
Velkou říjnovou jsme ale ve škole pak oslavovali i nadále. Bylo mi trochu divné, proč se jmenuje říjnová a slavíme ji v listopadu, ale nějak mne to nezneklidňovalo. Bylo to v podstatě fajn - konalo se shromáždění žáků a učitelů v tělocvičně, zpívala jsem s pěveckým sborem Sojuz něrušimij, Pusť vsjegdá budět solnce i Stavaj, strana narodnaja. Celá škola byla vyzdobena a v oknech visely sovětské vlaječky.
Na střední škole jsem se pak v prvním ročníku v nudné hodině dějepisu bezelstně zeptala, co se stalo s carem. Fakt mne to zajímalo, když nám tloukli do hlavy, že byl právem popraven anglický král v jejich revoluci a francouzský král s královnou zase ve Velké francouzské buržoazní. Kdyby mi tehdy soudruh učitel řekl cokoli, věřila bych mu. Že třeba car odjel do svého letního sídla a tam v klidu dožil. Jenže místo toho přišly nechutné výslechy a podmínečné vyloučení ze školy. A doma mi táta vynadal, jak se proboha můžu tak pitomě ptát. Copak mě v patnácti letech napadlo, že soudruzi cara i s rodinou chladnokrevně vyvraždili? Byla jsem pak už hodná, na nic se neptala, studovala - a poslouchala Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Tam nám mimo jiné řekli, co to bylo zač, ten Lenin. A že se tehdy v podstatě nebojovalo, že bolševici převzali moc tak nějak omylem, ale že pak to začalo. Do toho jsme ve škole četli další různé fakt zajímavé texty, jako že třeba Lenin pocházel z chudých poměrů, toužil po vzdělání a byl přítelem dělníků. Začali jsme to brát s nadhledem.
Na vysoké už jsme pak nevěřili nikomu, studovali své obory a snažili se přežít - i povinnou výuku ruštiny pro všechny. Ten jazyk za nic nemůže - a přece ho dodnes nemusím. Ani povinná výuka tak úžasných předmětů jako byly Dějiny MDH (mezinárodního dělnického hnutí) a KSČ ze mne stoupence komunismu neudělaly. A když nám na jedné přednášce soudruh lektor tvrdil, že Velká říjnová socialistická revoluce byla jen začátkem – velice brzy budou následovat podobné revoluce ve všech ostatních státech světa, myslím, že tomu nevěřil ani on sám. My studenti rozhodně ne.
Byla to všechno jedna velká lež a pokusy o ohlupování lidí.
Nebylo to v říjnu, ale v listopadu. Lenin byl všechno, jen ne lidumil. Revoluce to v podstatě nebyla. Výstřel z Aurory byl tak nějak omyl. Dobytí Zimního paláce dělníky jeden velký podvod. A přesto tahle fraška vedla k utrpení celého národa, ke smrti miliónů lidí, k nesmírným obětem a pokřivení myšlení celých generací. A ke lžím a pokrytectví nebývalého rozsahu.
A my jsme chodili s lampióny a svítili soudruhům pro radost.
Jak je dobře, že nám spojení proletářů všech zemí už nehrozí.
