Maminka zemřela před několika lety, s tátou to jde od té doby z kopce. Byl zvyklý, že doma vše dělala ona. Navíc se jeho zdraví zhoršilo. Takže žije sám v domě bez výtahu, už není schopen pohybovat se bez chodítka, špatně vidí. Má snad všechny nemoci, které existují. Bude mu devadesát, ale o tom, že bych mu zkusila zajistit místo v domově pro seniory, nechce ani slyšet. Jezdím za ním pětkrát týdně, naštěstí bydlíme v jednom městě.
Přímo od něj nebo cestou k němu se zastavuju u tchána. I on žije sám. Je mu devadesát jedna, je na tom zdravotně lépe než můj táta, ale jeho psychický stav není dobrý. U něj se stárnutí a úbytek sil projevuje tím, že je podezíravý, zlostný, neustále všechny kritizuje. Takže manželovi se k němu nechce chodit a všechny povinnosti přehodil na mě. Jeho oblíbená věta je: „Tak když už jedeš k jednomu dědkovi, nic ti neudělá, když zajedeš i k druhému, ne?“ Nemyslí to špatně, často používá humor, ale já mám v poslední době pocit, že při té větě jednou vyletím z kůže.
Nikdo, kdo nepečoval o staré nemocné lidi, si nedovede představit, jak je to náročné. Psychicky, fyzicky i časově. Vše tam trvá dlouho, jen než doprovodím tátu do sprchy a pak čekám, až dokončí hygienu, uběhne hodina. Je pomalý, trápí ho bolesti, nemůžu na něj spěchat. Tchán si naopak nechce nechat pomoct, ještě po mě často řve, že to či ono dělám špatně. Nedávno jsem mu umyla okna a řekl doslova, že jsou zaprasená víc než předtím. Když jsem mu koupila nový sprchový gel, hodil ho po mě s tím, že normální lidi používají normální mýdlo. Doslova řekl, ať si ho strčím do….no někam. Jenže je sám, žádné jiné příbuzné nemá, nemůžu ho nechat bez pomoci.
Manžel říká, že mu pohled na tátu nedělá dobře. Že se pak bojí toho, co ho čeká. Je to alibismus, výmluva, pohodlnost. Vše nechal na mě, on byl odjakživa zastáncem názoru, že muž má vydělávat peníze a žena se má starat o vše, co je spojené s domácností. Někdy mi přijde vypomoct dcera, ale má sama dost práce a také má potíže se zdravím. Nedávno se léčila s nádorovým onemocněním, takže rozhodně chci, aby odpočívala, ne aby se stresovala a unavovala.
Nejvíce mi vadí, že se nedočkám vděku. Obyčejné slovo děkuji neslyším. Přinesla jsem nedávno tátovi polévku, remcal, že máma ji dělala jinak. Navrhla jsem tchánovi, že seženu pečovatelku. Řekl že mu cizí člověk do bytu nevkročí. Navíc se v jejich domě chystá rekonstrukce, což bude obnášet kopání v bytech. Řekl, že tam nikoho nepustí. Předseda jejich bytového družstva mi stále telefonuje, že mám tchánovi domluvit, že to mám nějak zařídit. Jak? Když na toto téma začnu, tchán zakřičí, ať vypadnu.
Žiju ze dne na den. Nemůžu si nic plánovat, protože nikdy nevím, kdy se u našich pánů něco přihodí a já tam budu muset jet. Nedávno jsme si s manželem chtěli udělat po dlouhé době výlet, vypravili jsme se ke známým na dva dny na jejich chatu. Těšila jsem se. Jen co jsme vyjeli z města, volala sousedka od táty, že se v bytě ozvala rána a zdá se jí, jako by volal o pomoc. Okamžitě jsme tam jeli. Ležel na zemi. Místo výletu jsme jeli do nemocnice a víkend jsem pak strávila péči o něj.
Někdo si možná pomyslí, že jsem ufňukaná, že vlastně dělám to, co je přirozené a není důvod si stěžovat. Vím, že je přirozené starat se o staré nemocné příbuzné. Ale zároveň stále čtu o tom, jak je důležité, aby pečující mysleli na sebe. Aby měli sílu pečovat o druhé, musejí přece tu sílu někde čerpat, mít ze života i nějakou radost. Tu já nemám.
Někdy si říkám, že se těším na dny, až tady naši dva staří pánové nebudou. A pak se své myšlenky zděsím. Představím si, že jsem stará, bezmocná a jsem někomu na obtíž. V jednom mám ale jasno. Pokud to tak jednou bude a někdo se o mě bude starat, budu mu za to projevovat vděk a úctu. Budu často říkat slovo děkuji.
(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
