Když se na v prvním semestru na zkoušku začal připravovat, něco mu říkalo, že za týden se jazyk naučit nedá, proto si jen pomalu prolistoval skriptum v ruštině, opsal názvy kapitol a našprtal se je zpaměti. V češtině si nastudoval obsahy povinné ruské beletrie a od kluků z rusistiky si půjčil na jeden večer kazeťák s originální ruštinou. Poslouchal, aby pochytil výslovnost, zatímco obsah mu beznadějně unikal. Jeho téměř mičurinské odvaze se vyrovnala jenom příšerná hrůza, že to nemůže zvládnout a tentokrát je vážně po něm. Raději se tedy pustil do plánu bé, pečlivého paspartování grafických listů kytic. Ráno je dal do složky a bohatýrsky vykročil.
Knihovna na rusistice byla větší než balšoj těatr. Měla vzorně srovnané sebrané spisy milovaných vůdců, na které od prvního uložení nikdo nikdy nesáhnul. Co se ale v téhle bezmoci dalo dělat, když nikdo nevěřil, že Rusové někdy odejdou a omluví se nám za okupaci dřív než Vatikán za Husa?
Doktor Ivan Zelňakov, pro přátele Zelí, byl jak ramínko, na kterém viselo, co z mužika ještě zbylo. Byl to takový vysušený, okoralý tibetský mnich, ateista.Ustrašený, oprýskaný padesátník, který měl jen jednu starost, aby na něj doma v sovětském ráji zapomněli a nechali ho dožít v tomhle evropském pekle. Žil nějak umolousaně sám, nejspíš proto, že svůdnější, než on byla už jen čekárna u zubaře. Bavil se pouze s rusistkami, se kterými se jinak nebavil vůbec nikdo, ostatní studenty ignoroval, cítil nějaký nepochopitelný odpor, ale neotravoval je a docházku začal kontrolovat, až když na hodinu nepřišel nikdo. Většině dal u zkoušky jedničku, za dvojku už se dlouho omlouval, jako by si ještě z domova dobře pamatoval, že každý student má v rodině nějakého tavárišča.
„Zdrávstvujtě profesor Ivan Ivanovič Zelňakov, izvinitě, u miňa něbylo ruskovo jezyka na srědnije škóle, izvinitě, spasibo.“ No, zatím dobrý, přízvuk vynikající, výslovnost ucházející a výraz tváře doktora dosud nevykazoval příznaky zástavy. I tak už Jan vypotřeboval celou polovinu svojí slovní zásoby, nesmí tak plýtvat. Ze základky si pamatoval jen jednu, zato univerzálně použitelnou větu, poslě aběda my pěli pěsni, ještě by se mohla hodit. Bylo ticho, Zelí se asi vzpamatovával z lingvistické otravy, Jan z toho usoudil, že ruštiny už bylo pro dnešek dost a je třeba s ní včas skončit. Vytáhnul ze složky grafiky a kantor byl na svoje zakrnělé emoční poměry nadšený, očeň spasibo, kakyje krasivyje kartinky nebo tak něco. To poněkud prolomilo bajkalské ledy, tak na oplátku, aby se studentovi nějak odvděčil, dal mu Ivan tři otázky. Jan to bohužel podle intonace nepoznal a myslel si, že kantor jen dál rozvíjí nosnou myšlenku očeň krasivych kartíněk. Zelí to musel zkusit jinak, co takhle Suťba čelavěka? Na smutnou knihu Šolochova už se Jan chytil a hned, že etin vojak pašol do valki. V tom okamžiku zkoušející konečně pochopil, že ho čeká opravdu těžká životní zkouška, a i přes krasivyje kartinky rozrazil okno. Lépe čukotsky mrtvý než umučený rodným jazykem. Pak zkusili na střídačku dávat umělé dýchání Janově výslovnosti, která nejspíš Ivanovi zněla až protistátně, ale tohle vypadalo taky na očeň plócha, što slučilos, što sdělať? Doktor vypadal bezradně, tak se toho mladý geroj ujal, co může ztratit, něco mu říct musí a začal tím svým dementně česko-ruským dialektem mluvit o krásné literatuře. Že nejlepší ze všech je nositel Nobelovy ceny Bunin, zná ho celého, zvláště Arseněva a Temné aleje a za jednu z nejkrásnějších povídek literatury považuje Antonovská jablka. A Rus roztál jak ta šestá kostka cukru v jeho čaji. Ujal se slova, zaníceně opěvoval Bunina a starou ruskou literaturu, ale úplně jistý si Jan nebyl, protože spolehlivě identifikoval jen příjmení spisovatelů. Svůj skvělý výkon pak Zelí nepochopitelně oznámkoval trojkou, za kterou se zapomněl omluvit. Jan mu poděkoval a úsměvem dal najevo, že z toho jeho otec, krajský cokoliv, nebude vyvozovat žádné důsledky. Vyšel ven a radostí se neodvažoval ani dýchat. Právě jsem odpromoval!
Mááám to!! Může být někdo šťastnější? Udělal jsem všechno, mám první semestr, já jsem to dokázal. Děkuji. Chtěl se o radost s někým podělit, chtěl to říct Julii, a zatím celý očarovaný v šeru tunelu vrazil do Moniky, která jim v ateliéru stála jako model pro akt, taky šla ze zkoušky, byla ještě rudá vzrušením, má to, pojďme slavit, potřebujeme to oba, nemáš něco na koleji, dám půl království za panáka. Taková pětisetkorunová bankovka, trochu pomuchlaná, mírně ohmataná, ale stejně se neokouká a každý ji chce. A Jan má panáka, ale trochu váhá, proboha, je to jenom přípitek, nežádá tě o ruku, jasně jdeme. Měl ještě dost soudnosti, aby odhadnul, co se bude dít, jakmile se za ní zavřou dveře a navíc věděl, že pro Moniku, vlastně pro kteroukolivdívku, by byl snadný terč. Vždyť už je jen uzlíček rozškubaných nervů, pohlavní vyprahlosti a nekonečné potřeby být chtěný a nepostradatelný. Ano, víc než snadný terč, zvláště když se nemínil bránit a jestli se ocitnou sami, nic na světě už ho nezastaví, tak moc se potřebuje svléknout z té staré, poraněné a popálené kůže. Nahoře jí nalil na dno hořčicové skleničky Mírovu slivovici, pak si přiťukli a dali oslavnou pusu, která ovšem měla účinky startovacího výstřelu. Než se nadál, měla už Monika knoflíky na černé blůze rozepnuté až do pasu. Hned se začali objímat a hladit, kam jim až hladové ruce dosáhly. Ona ho líbala hladově, jako by mu jazykem chtěla vyšetřit všechny vnitřní orgány, takže nebylo kam ustoupit, vrhnul se na její prsa a hltal je rukama i ústy, zatímco Monika se chvěla vzrušením. Jan nevěděl, co si brát dřív, byl slepý, hluchý a jen chrlil oheň sopky, kterou lze uhasit jediným způsobem. Naštěstí Monika byla mezi útesy jeho zbrklosti dokonalý kompas, tak ještě rychle zdolat zákeřné knoflíčky na sukni, z líbání se až dusili, všechno se v nich třáslo tím nepopsatelným zemětřesením, oči zaléval pot z čela a ruce měli na deseti místech současně. Monika byla zblázněná, jak divoce ji Jan chce, zvláště když v ruce ucítila, jak moc se proti ní vzpíná a dál ho dráždila, aby už nepřestal a donesl ji na rukou až k té blažené dokonalosti. V tomhle volném, bezdechém pádu si ještě Jan stačil uvědomit, že s rostoucím napětím stejně rychle rostly i jakési podivné, nepochopitelné, ale nepřekonatelné zábrany. Bože, jen to ne! Už zase? Strach, bolest, proradnost, zrada, věrnost nebo jak se všechny ty mutace svědomí jmenují, byly zase tady a stále naléhavěji bušily pěstmi do jeho hrudi. Jak dlouho mu tahle pomatenost bude ničit každou radost? Kdy se zbaví té zátěže a bude si už moci svobodně a bez zábran dělat, co chce a užívat si života jako ostatní? Ještě chvilku se bránil, ale byly to jen marné pokusy a on už věděl, že nevyhraje; nemohl, nejde to, nemůže to udělat, já jí to nemůžu udělat, já ti to Julie nemůžu udělat, i když ani nevím proč, i když tobě už je to asi úplně jedno a žiješ si beze mě ty svoje šepoty a výkřiky.
„Promiň mi to, nezlob se, Moniko, nevím, co to se mnou je, nějak mi to takhle nejde, i když jsi nádherná, dokonalá, nemůžu, i když můžu, mrzí mě to.“ Definitivně se zastavil těsně před tím, než jí dlaní zajel navěky do kalhotek. Pomalu se odklonil, ještě se třásl, ale ustoupil od zmatené dívky, zapnul si zip a zadíval se v nekonečných rozpacích z okna.
Monika byla naštěstí se světem chlapců a mužů i všemi jejich úchylkami důvěrně obeznámena a nebylo to zdaleka poprvé, kdy zažila, že milování bez lásky chce kuráž a otrlost, která není pro každého. Spěšně se uvedla do původního továrního nastavení a byla jen zklamaná z toho, že na Janovi včas nepoznala, jak dovedně skrývá vystrašenou duši za masku nebojácného světáka.
„Nic se neděje, mám ráda věrné chlapy, láska je nade všechno, závidím ti, já to zase ani jinak, než bez ní neznám,“ a asi aby zaplašila nepříjemné ticho ještě dodala:
„Hned bych s tou tvojí kočičkou měnila! Škoda!“
„Odpusť mi, prosím tě,“ hlesnul ještě rozpačitě Jan.
Políbila ho na tvář, zašeptala nikdy jsem tu nebyla a v místnosti po ní zbyla jen její vůně. Jan toho hned litoval, protože mohl mít nejlepší sex svého dosavadního života, ale ta hrůza, která by se pak v něm po tom všem rozpoutala, nestála za to. Zapálil si cigaretu a dopil tu silnou slivovici, která se teď hodila. Konečně, hlavní je, že to má hotové, zbytek je jenom rvačka libida a morálky. Kašlu na to, je to blbé, jsem blbý, ale tisíckrát lepší než kdybych…Zimničně se otřásl.
Více na: janpodesva.weebly.com
