Ráno jsem si totiž chtěla ukrojit chleba, nůž se mi vysmekl a já trubka ho chtěla chytit. Při tom bezděčným odchytu jsem ho sice chytla, leč za ostří. Nůž zajel do ukazováčku jako do másla, který jsem si chtěla namazat na ten chleba. No krve všude. První pomoc je jasná. Vlastní pusa.
Strčila jsem prst do pusy a jala se hledat pomoc v podobě náplasti. Hledala jsem marně; našla jsem jen na dně kabelky jednu ušmudlanou pidi náplastičku, jejíž úloha je mi nejasná. Zřejmě náplast pro Aťku Janouškovou, ovšem co dělá na dně kabelky, netuším.
Plácla jsem na ránu papírovej kapesník, přece jenom nejsem upír, abych snídala krev. Po hodině vyměňování kapesníků jsem na prstík lípla tu malinkou náplast, abych mohla datlovat na klávesnici. Stopy krve sice pořád zanechávám, ale ty už se dají snadno odstranit.
Včera jsem dostala chuť na palačinky. Tu dostanu pokaždé, když vidím ceny palačinek v restauracích. No jo, ale moje skvělá a léty prověřená palačinková pánvička je tam, odkud jsem utekla. Taky váha a metlička na míchání palačinkovýho těsta. To bych ale nebyla já, abych z toho nevybruslila.
Prohrabala jsem kuchyňskou linku a nalezla pánev, jež by snad mohla nahradit tu, kterou jsem zanechala v dálce. Taky metličku a odměrku. Jo! Recept na ty nejlepší palačinky nosím naštěstí v hlavě.
Co vám budu povídat; povedly se. Jsou jen malinko větší, než jsem zvyklá, ale na chuť to nemá vliv.
Pak je tady kauza chleba. Snažím se odjakživa neplýtvat jídlem a nevyhazuju zbytky. Naštěstí máme dobu mrazákovou, a ta si s přebytky snadno poradí. Když jsem ještě nebyla migrantkou a zbyly mi chleby nebo rohlíky, usušila jsem je a nosila sousedům pro koně. Jenže v Praze o koně hned tak nezavadíš. Za těch pět měsíců migrace jsem nastřádala mísu ztvrdlých zbytků chleba, a jelikož se mi příčí je vyhodit do popelnice, hledám pro ně odbyt. Při toulkách po okolí jsem nedávno narazila, tomu neuvěříte, na koně. Jo! Zkusím se tam dnes zeptat, jestli jim můžu nosit usušenej chleba, snad neopovrhnou.
Já vím, že jsou to srandovní příklady úskalí, jsou mnohem závažnější, ale ty se mi zatím naštěstí vyhýbají. Tak mi držte palce, aby tomu bylo i nadále. Teď jdu, utřu klávesnici a jdu si koupit náplast. Pořádně velkou. A pak půjdu navštívit ty koně, co bydlí nedaleko. Jo a dojím včerejší palačinky.
Moji krásní sousedi, co bydlí kousek ode mě v jízdárně Quo Vadis.
(Psáno 28. 1. 2020)
