Miluji podzim. Den je sice již kratší, ale o to víc hezčí. Paní příroda nám maluje v lese. Jsou tam úžasné, možné a nemožné odstíny barev. Mezi stromy cítím vůni hříbků a mám radost, když nějaký najdu. Pařezy jsou okrášleny trsy václavek. Mezi stromy jako bych viděl svou babičku, která mě učila znát výtečné jedlé houby, do kterých lidé kopou. Je čas Babího léta a příjemné sluníčko nám prohřeje záda. Vychutnávám si dech beroucí krásu a omamnou vůni podzimu. Jdu po vrstevnici pod Králickým Sněžníkem sám, protože ostatním nestačím, a najednou z každé strany v tom tichu se spustí hrůzostrašný řev jelenů v říji.
Je pět hodin ráno. Má pravidelná štace. Mířím na WC a do koupelny. Na zpáteční cestě uvařím ženě ovocný čaj, co má ráda. Vstává za půl hodiny do práce, to aby byl nápoj tak akorát. Znovu zalehnu, abych jí v kuchyni nepřekážel, aby v klidu strávila skutečnost, že musí si splnit svou každodenní povinnost. Od února to bude jinak. Už bude také důchodce. Přes klíčovou dírku, vleže sleduji, kdy zhasne. Položím se na bok, nohy spustím z postele a po chvíli se zvednu. To mě naučil lékař neurolog, který po zákroku na srdci ležel se mnou na pokoji.
Pomyslně poděkuji Pánubohu za další nový den. Nejsem mrzutý, nenadávám, i když mě po včerejším sportování bolí hlavně nohy. Naopak se těším, jak ho prožiji. Zda si splním, co jsem si na lísteček v kuchyni na stole napsal. Má cesta vede do blízkého supermarketu. Na schodech domu odpovídám na pozdravy dětí, které kráčí za vzděláním. Kupuji křupavé rohlíky. Jako inspektor potravin na penzi vím, že nejlepší jsou tukové z průběžné pece. Žádné francouzské nebo německé, které jsou jen z vody a mouky. Rohlíky se pečou v průběžné peci, kde je nekonečný pás, na něž jsou kladeny a cestou se upečou. Poznáte je tak, že jsou ze spodu vroubkované. Musíte je, ale sníst nejlépe ten den, kdy je zakoupíte. Miluji ryby. Všeho druhu, proto kráčím k obslužnému pultu. Broukám si písničku od Michala Tučného „Prodavač“ „Dvacet deka, třicet deka…“ Ano chci dvacet deka matjesů s cibulí.
Snídám a potom si prohlédnu poštu v počítači. Chystám si věci do posilovny. Chodím tam 40 let. Za sport to sice nepovažuji, ale nebolí mě záda několik desetiletí, protože procvičím všechny svaly. Jedině, když se nachladím, tak mi to záda ukrutně dávají najevo. Za hodinu jsem hotový. Každý sval osmkrát posiluji. Kráčím po jedenácté hodině pro oběd do školní jídelny. Mám to za rohem. Za 90,- Kč. Polévka, hlavní jídlo, ovoce, salát nebo kompot. Srdečně se pozdravím se seniory, kteří mají stejnou cestu. Při odběru oběda pokecám se svými vrstevníky, kteří tam přišli se stejným úmyslem.
Odpoledne jdu na pár hodin do MŠ, kde dělám správce. Rozhovory s rodiči a dětmi mi přidávají na smysluplnosti dne. Není prázdný a zbytečný. Někdy místo toho jedu do nemocnice jako dobrovolník si popovídat nebo povzbudit těžce nemocné pacienty. Doma se ženy poptám, jaký měla den. Co jí potěšilo a naopak, co ji rozhodilo. Žádný vztah není idylický. Někdy se pohádáme, ale opět spolu komunikujeme. Manželka má ráda televizní seriály. Mě to neoslovuje. Máme proto dvě televize. Také si rád v posteli čtu. Večer se ke mně obvykle žena přitulí a pohladí mě, i když jsem již dědek. Jen pokud ji nenaštvu. Potom vytáhne až z nevědomí mé hříchy za celé dlouhé manželství i předchozí chození, a spočítá mi to.
