Na jménech nezáleží – jsme jedné krve – ty i já! (na 50 slov)

Paní Evo Mužíková – jasně při větší dávce inzulinu, než je ta správně vypočítaná dojde k tak zvané hypoglykemii a člověk odpadne – omdlí a mohl by umřít. Záchranou je pro něj podání, když začne pociťovat slabost, několik kostek cukru do pusy. Jé – tak to se máte, že o cukrovce nic nevíte, ale doufám, že na preventivní prohlídky chodíte? Ona je cukrovka totiž pěkná mrcha, vy o ní nechcete ani nic vědět, vůbec si jí nevšímáte a pak vás u doktora píchnou ráno do prstu – a náhle zjistíte, že je vaší „nechtěnou škodící družkou“ vašemu tělu třeba už mnoho let – že máte nalačno glykemii třeba 13,5 mmol/l (a má být asi do 6 mmol/l)

Paní Handlová: Ten pán (85) byl poprvé v životě v nemocnici a nechápal, že se nejedná jen o nočníky polepené velkou náplastí se jmény. Nevěděl, že se z toho dělají nějaké rozbory. Velice brzy se můj smutek, že jsem nemocný, proměnil v radost, že to se mnou není tak špatné. Na toho pána jsem se vůbec nezlobil, jemu přece zůstala ta nemoc a pro něj jsem nemohl nic udělat, jen mu koupit taky žloutkové věnečky a noviny, když jsem si je šel koupit pro sebe. Ale máte pravdu, že až dnes jsem to sepsal jen na 50 slov. (Za to může moje žena, protože často říká: „Seš moc rozvláčnej!“)

Smutný příběh, jehož důsledky se jistě vytrácely z hlavy jen velmi pomalu. Teprve s odstupem času mohl s určitostí vzniknout tak vtipně sepsaný a stlačený do 50 slov.

O cukrovce toho skoro nic nevím, ale to jste měl asi hodně velké štěstí, větší dávka by byl asi průšvih.

Kdo by tam chtěl.

Kde jsou ty časy, když nás bylo v nemocničním pokoji s jedním umyvadlem 11. Z jednoho kohoutku tekla horká, z druhého studená a společná sprcha i WC , pro celé patro, na chodbě.

Tak tohle bylo nějak nad mou kvalifikaci :-)

Pokud jsem v posledních letech navštívila někoho v nemocnici, zdálo se mi, že pokoje se samostatným sociálním zařízením už mají dobrou úroveň. Co se týče záměn u pacientů, tak mě úplně děsilo, když jsem několikrát četla o odoperování nesprávné části párového orgánu, nejvíc asi ledvin. No, a šílená byla záměna novorozených dvou holčiček.

Paní Mužíková - Ano, to bylo hrozné, ani nevím jak to nyní probíhá v běžných nemocnicích. Když jsem byl asi před 10 lety naposledy v IKEMu s cukrovkou (po zápalu plic jsem jsem si musel chvíli píchat inzulin – jinam mám jen prášky), tak tam to bylo už na špičkové úrovni. Dva na pokoji, kde byla pro nás společná koupelna a WC, tam člověk zůstane člověkem i v té nepříjemné situaci, kdy se dostane do nemocnice. Tedy jen dva sběrné džbány a dokonce s horní krytkou (aby to nesmrdělo) na WC. Já jsem tam zažil ale chybu sestřičky (?), kdy si mne spletla s tím druhým pacientem na pokoji, přišla mi pozdravit a povídá, že si mám večer v 8 píchnout 19 dílků inzulínu z toho pera a přitom já dosud píchal kolem 4 (6), tak jsem se jí ještě jednou zeptal, proč tak velká změna a ona mi povídá, pane Jankovský, já tu mám napsáno 19. Když jsem jí řekl, že jsem Vrba, tak řekla pardon, já si vás spletla. Ale naše podoba s Jankovským byla jen výškou a on musel mít o takových 25 kg více. To by byla asi o hodně horší záměna s horším dopadem. Pak mi ale chodili měřit glykemii každé 2 hodiny, což mělo být také u pana Jankovského, to se jistilo až ráno. Tam tehdy tím nastala „drobná“ komplikace u něj, těch 19 bylo i pro něj dost a on prý tak zaspal hypoglykemii.

Ano, i takové záměny se stanou. Horší když pár dnů trvá, než se omyl vyřeší. Nikdy se mi nelíbily v nemocničním sociálním zařízení ty naplněné, volně přístupné "džbány", stojící v regálu a čekající, až je sestry odnesou do laboratoře......