Je všudypřítomnou osobností české intelektuální společnosti. Jiřina Šiklová, doktorka filozofie, socioložka, signatářka Charty 77, disidentka, uklízečka, vězeňkyně, zakladatelka a propagátorka genderových studií celý život soucítí se všemi, kterým je ubližováno. Tuto středu slaví osmdesátiny.
„Nikdy jsem nechtěla být pasivním pasažérem či obětí, ale aktérem vlastního života,“ uvádí. Za minulého režimu organizovala převoz exilové literatury, po jeho změně založila katedru sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a také založila Gender Studies Centrum – knihovnu a organizaci, které jsou mezinárodně uznávané.
Společenské angažmá vždy považovala za svou prvořadou povinnost. „Když je někdo v průšvihu a já na to mám kapacitu, tak něco zorganizuju," říká o sobě.
Tak iniciovala třeba projekt Paměti žen. „Nepovažuji se za bojovnici, ale spíše za porodní babičku různých iniciativ, nebo někoho, kdo stojí v pozadí a pomáhá tomu, o čem jsem přesvědčená, že by se mělo udělat,“ komentuje svůj postoj.
Na Karlově univerzitě, kam se Šiklová vrátila po roce 1989, deset let vedla zmíněnou katedru sociální práce. V plánech přednášek na společenskovědních fakultách v celé zemi prosadila téma problematiky genderu, tedy vztahu mezi oběma pohlavími.
Za časů reálného socialismu Šiklová organizovala transport exilové literatury z republiky a zpátky, spolupracovala s Dokumentačním střediskem československé nezávislé kultury Viléma Prečana v německém Scheinfeldu. „Jiřina byla neuvěřitelná konspirátorka, žena mnoha tváří, ona žila několikerý život,“ řekl o ní Jiří Ruml.
Počátkem května 1982 Šiklovou obvinili z trestného činu "podvracení republiky ve spojení se zahraničním činitelem". Proces vyvolal velký negativní ohlas v zahraničí a pod tímto tlakem byl nakonec zastaven.
Organizační talent uplatnila i ve vězení, kam ji poslali nejdříve na deset let a nakonec tam strávila asi rok. Pro vězeňkyně uspořádala kurzy angličtiny a němčiny, zavedla ranní rozcvičky. Sama tento pobyt nazvala "zajímavým zúčastněným pozorováním".
Její angažmá v KSČ od roku 1956 také vyplynulo z potřeby aktivity: „Jestliže se člověk chce podílet na určitých změnách, musí se pro to angažovat.“ Dodnes je pyšná na to, že byla vyhozena hned v roce 1969, v "dobré společnosti" filozofa Jana Patočky a dalších osobností.
Po vyhazovu z fakulty se nakonec ocitla v Klementinu. Ráno uklízela a potom studovala a psala materiály. Pozdější angažmá sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice také využívala k transportu materiálů. „Je to velmi statečná žena. Ona byla opravdu hlavní poštou. Musím říct, že jsem ji dost obdivoval,“ tvrdil o ní již zesnulý český prezident Václav Havel.
Dceři pražského očního lékaře a učitelky, absolventky dívčího gymnázia Minerva, narozené 17. června 1935, byl původně určen jiný osud. Měla vyrůstat v nejlepších tradicích a formách demokratického vzdělávání. Vystudovala historii a filozofii na Filozofické fakultě UK v Praze, kde v roce 1965 pomohla otevřít sociologickou katedru.
V roce 1995 získala Šiklová cenu Žena Evropy, o čtyři roky později medaili T. G. Masaryka I. stupně za zásluhy o republiku. Publikuje v desítkách odborných časopisů, je autorkou několika knih. Zatím poslední publikací je Vyhoštěná smrt – úvahy o umírání a smrti. Angažuje se i v politice, v posledních letech několikrát kandidovala na Stranu zelených.
„Mám dobré děti, se kterými mám dobré vztahy. Můj život se mi líbí,“ dodává Šiklová.
