I já patřím k těm, kteří mají občas výhrady k chování mladých vůči nám starším na veřejnosti, především pak v městské dopravě. Nicméně shodou okolností dvakrát po sobě, včera a dnes, jsem se stala svědkem projevů, řekněme, mých vrstevníků, které naopak příliš nesvědčily o jejich zdvořilosti. A přitom šlo zdánlivě o maličkost.

Včera jsem po výstupu ze stanice metra Chodov stačila doběhnout náš "sídlištní" autobus a nastoupit předními dveřmi. Po mně se to podařilo ještě několika mladým, ale ti se již vyloženě tísnili u dveří a poněkud bránili řidiči ve výhledu. V úzké uličce mezi sedadly přede mnou stála dívka s taškou a se dvěma lahvemi Coly v rukou a před ní v hovoru pán a paní, mí vrstevníci. A před nimi několik metrů volného prostoru a vedle nich volné sedadlo. Slečna se snažila ustoupit, abych mohla projít a nemusela se tísnit, případně si mohla sednout, ale ti dva před ní se zkrátka nehnuli, snahy dívky ignorovali, nadále se bavili a zabírali tak pomalu čtvrt autobusu. Říkala jsem si, jak by asi reagovali v opačném případě, kdyby jim stála v cestě ona.

Dnes dopoledne jsem jela metrem C. Seděla jsem na "trojce" (dvě sedadla a naproti jedno u dveří). Četla jsem si. Z krajního místa na dvojsedadle proti mně někdo na I.P. Pavlova vystoupil a sedla si mladší žena, ne zcela dívka. Vysoký prošedivělý muž sportovní postavy, který asi také nastoupil, hlasitě spustil: To snad není pravda, to je tedy něco, sedne si nejmladší ze všech! Mladá paní překvapeně zvedla hlavu a řekla: Nevšimla jsem si, chcete si sednout? No, jistě, prohlásil odměřeně pán.

Hned vstala, úplně zrudla, on si sedl a dál jí udílel lekci, že jemu je 60 a jí ani ne 30 (bylo jí víc) a jestli ji ve škole nenaučili, jak se má chovat k starším. Po cca 3 minutách jízdy, ve stanici Hlavní nádraží, spokojeně vstal, hodil si elegantně lehký batoh přes rameno a svižnou sportovní chůzí vystoupil.

Ještě dlouho jsem v sobě měla nepříjemný pocit z projevu toho muže, o 5 let mladšího než já, který rozhodně nebudil dojem, že si musí na ten krátký okamžik nutně sednout. Měl nejspíš jen potřebu někoho mentorsky srovnat.

Vlastně jsem v obou případech stála na straně těch mladých a trochu jsem jim to naznačila. Připadalo mi: Někdy si o to asi říkáme sami, že nás pak "nemusí"! Nemyslíte?