Ucho se utrhlo

Výpravčí Fanouš Rendl nikdy nepoznal klidnějšího člověka nežli Josefa Mokrouše. Jakmile byla ve stanici Dobrotín instalována releovka, přešli čtyři kmenoví výpravčí k "pultu.“ Stav byl doplněn o tři nové zaměstnance. Nastoupili jako venkovní. Po jisté době vykonali zkoušky z obsluhy nového zabezpečovacího zařízení a mohli se střídat. Vždy dvě směny venku a dvě uvnitř u pultu.

Původní kmenoví zaměstnanci byli čtyři. Sestavu tvořili tři staří pánové a mladík Josef Mokrouš. Zatímco staří pánové rázovali kolem řídícího panelu, obřadně obsluhovali tlačítka a chovali se k　cestovému systému vzor SSSR jako ke Svátosti oltářní, Josef ležel! Lebedil si v　pohodlném křesle s nohama na stole po americkém způsobu. Měl vyzuté boty a palcem u nohy obsluhoval telefonní ústřednu typu AIDA. Tlačítka obsluhoval dlouhým pravítkem. Telefonní sluchátko měl položené na břiše. Staří pánové mívali na noční směně po dobu celé šichty rozsvíceno. Josef byl přítelem šera a rád dodržoval černou hodinku.

Josef byl pravá kavárenská myš. Dokázal hrát celou noc karty. Hrál také šachy a měl dokonce nějakou třídu. Ráno se vrátil domů z kavárny.Pak jenom opláchnout a hajdy do služby. Tak to také ve službě vypadalo. A právě Josefa "vyfasoval“ Fanouš jako parťáka. Hráč kolikrát ve službě usnul. Venkovní výpravčí jej pak uložil k　radiátoru a obsluhoval oba posty jako tkadlena údernice soudružka Gaganovová v　Sovětském svazu. Tam šlo ale o tkalcovské stavy.

Jako k výkonu služby přistupoval Josef i k životu. Do služby často dojížděl autem neurčité barvy. Umytou měl akorát státní poznávací značku. Jakožto osamělý vlk řešil i stravování. V　sousední stanici přímo u nádraží stojí dodnes hotel. Vedoucím byl tehdy jeho otec. Oběd mu přijížděl vlakem v　porcelánových obdélníkových miskách. Adresát poobědval a neumytou misku pohodil do skříňky. Až byla skříňka naplněna po okraj, naložil vše do auta a neumyté odvezl do restaurace.

O jeho stavu k ženám nebylo kolegům nic známo. Jenom si říkali, že by to musela být světice, nebo osoba nezvykle tolerantní. Takovou měl přece Jaroslav Hašek. Přivezl si ji z　Ruska, ačkoliv doma byl už jednou ženat. Jeho Šura se širokým ruským srdcem byla typ, který jediný mohl s　bohémem Haškova ražení vydržet. Josef už překročil třicítku a řídil se zásadou Jiřího Šlitra který tvrdil: "Ženění, ženění, to pro mně nění!“

Jednou v noci poslal Josef venkovního výpravčího na kontrolu červeného úseku. Pravil: "Franc, nějak mne celou noc zlobí červený úsek přímo mezi závorami. Běž to omrknout!“ Fanouš byl pak nemile překvapen, když mezi závorami objevil lokomotivu. Josef ji poslal mezi závory, odkud se měla vrátit na lichou kolej odstavenou pro zátěž. Josef usnul a strojvedoucí také. Hodinu stál stroj mezi závorami.

Jednoho rána se svět probudil do ledové pohádky. Vše bylo obaleno ledem. Celou noc pršelo a ráno to namrzalo. Fanouš převzal službu venkovního výpravčího. Dispoziční oznamoval: "Franc běž ven. Něco nám vjíždí do stanice!“ Na druhou kolej přijel nákladní vlak. Josef lakonicky prohlásil: "Máme nemožné dorozumění, zeptej se jich co jsou zač!“

Tak mladý výpravčí prožil raritu. Nemožné dorozumění byla už tehdy záležitost spíše teoretická. Nebyla ještě doba vysílaček a mobilů. Oba hoši si tuto raritu vychutnali téměř celou šichtu.

A život šel dál svým tempem. Hoši hráli spolu po telefonu šachy. Josef pak prohlásil, že hrál naslepo, čímž zdůraznil úroveň obou soupeřů. Stali se z nich kamarádi.

Jednoho dne přijel Josef do služby s umytým vozidlem. Do služby chodil odpočatý a se svačinou. Misky s jídlem se staly minulostí. Někdy mu přijel vlakem ešus. S Josefem se stala změna. Sedával zamlklý. Často míval hlavu ve dlaních. Býval roztržitý. Pak to z něj vypadlo.

Pravil: "Budu se muset oženit. Stal jsem se obětí cíleného útoku o několik let starší dámy. Dostala mne nezřízenou vášní v kupé lehátkového vozu!“