Při pohledu na hromady spadaného listí v Zámecké zahradě jsem si vzpomněla na den, kdy syn se spolužákem hlídali mladšího synovce. Dětičky byly venku už natolik dlouho, že jsem znejistěla a vydala se na inspekci jejich aktivit, protože jsem věděla, co jsou za kvítka.
V parku jsem uviděla větší kluky pokřikovat na obrovskou hromadu listí, kočárek však nikde. Zrychlila jsem a volala, kde mají Pepana, což je náramně pobavilo, smáli se jako o život a otočili hlavy směrem k rybníku. Ztuhla jsem představou topícího se dítěte.
Zaskočilo mě to. Po chvíli jsem byla schopna reálně uvažovat a zaregistrovala šustění za zády, ale to už hromada listí ujížděla směrem k mohutnému stromu, kde se po prudkém nárazu rozpadla a osvobodila nadšením hýkajícího Pepana, kterého kluci zastlali do listí.
Doma hoši zabrali dětský pokoj a hodlali ho v co nejkratší době zlikvidovat. Najednout nastalo ticho a když trvalo podezřele dlouho, vtrhla jsem tam právě ve chvíli, kdy Pepana přivalovali za kšandy k noze stolu a syn mu cpal do pusy kapesník. Pepan vzdoroval a vzteky se počůral. Zajatce jsem vysvobodila, vše uklidila, a návštěvu vykázala z bytu. Byli na odchodu, když nic netušící manžel otevíral vchodové dveře. Pepan nezaváhal a veškerou dětskou sílu vložil do zabouchnutí dveří před neznámým vetřelcem ve chvíli, kdy si pán domu chtěl sundat boty a nic netušící strčil hlavu mezi dveře. Utrpěl bolestivý atak.
Následující verbální útok, tentokrát na moji hlavu a byl velmi, velmi dlouhý. V pauze jsem se chtěla ospravedlnit vysvětlením, co děti prováděly, ale ve finále můj pohodový manžel prohlásil "Škoda, že Pepan nebyl přivázaný ještě v době mého příchodu."
