Všichni rogalisté čas od času navštívili „boule“ na Rané u Loun, aby zde do peřinky ideální termiky položili svoje výtvory i zdraví. Sledovat barevná křídla klouzající ve větru byla ta nejluxusnější relaxace pro přihlížející a ještě luxusnější adrenalin pro aktéry. Chodili sem letečtí modeláři, aby někteří hned na první pokus rozbombardovali modely letadel a mohli se nerušeně věnovat „Ikarům“ ve vzduchu.
Kopec ve dnech volna připomínal velké mraveniště, do jehož útrob mířili postavičky s břemeny na zádech, jak se vraceli nadšenci kluzáků zpět vstříc dalším dobrodružstvím. Občas některý z nich sebou prásknul o zem ve snaze uniknou náletu neovladatelného modelu letadélka. Přihlížející každého příchozího vítali potleskem. Se stejným nadšením povzbuzovali další nadšence chystající se ke vzletu. Atmosféra byla úžasná, bavil se každý, včetně domácích mazlíčků, kteří šíleli radostí při lovení všeho co se hýbalo, a doháněli nevědomky k šílenství majitele ulovených předmětů.
Manžel, aniž by si ověřil, zda některý z přítomných modelářů neprovozuje svůj vysílač na stejném kanálu, hodil letadlo do vzduchu. Následovalo několik pokusů udržet směr, model se stal neovladatelným a na hranici viditelnosti byl nemilosrdně sražen k zemi pokynem z vysílače neznámého účastníka leteckého provozu. Předpokládala jsem podobný průběh, protože nová figurka pilota v kokpitu našeho letadla silně připomínala kamikaze. Petr, jako obvykle, na delší dobu zmizel, aby se vrátil s otepí dříví v podpaží. Naházel třísky do transportního vaku, a bez sebemenší lítosti nad desítkami hodin strávených lepením v dílně, začal nedočkavě stoupat na vršek kopce s cílem udílet rady létajícím.
Našel si oběť. Instruktáž byla velmi dlouhá, a měla zaručit úspěch budoucích letů. Nic netušící obdivovatel závěsného létání nevydržel, a pronásledován postupně slábnoucími pokyny samozvaného trenéra, běžel s křídlem nad sebou tak dlouho, až minul vzletový bod, zkopíroval terén pahorku a pod kopcem nadskočil. Měl štěstí. Foukal příznivý vítr, pilot stačil nadzvednout „krovky“, vzlétnout, a s nadšením přeskočit šípkový keř na úpatí kopce. V tom okamžiku se začal bavit i silný vítr a protahoval začátečníka dalšími křovinami, odkud po chvíli bylo slyšet nadšené volání, „Já létám, já létám!“
O návody k úspěšnému létání se manžel pokusil ještě několikrát na náhodně vybraných respondentech, vždy se stejným scénářem letu. Žáci po nezdarech postupně ztráceli zájem o výuku, při našem příjezdu balili a zklamaný manžel s poznámkou o zbytečném házení hrachu na stěnu, rezignoval, a začal „škodit“ jinde.
