Přebírám hrstku vzpomínek,
skládám z nich mozaiku pomalu,
k drobnému kamínku kamínek
těch nejstarších je pomálu.
Maminka na klavír krásně hrála,
ty ruce s chutí jsem sledovala,
malými prstíky taky jsem hrát chtěla,
nikdy jsem to tak neuměla.
Četla mi pohádky maminka,
to se tak sladce usínalo,
odkopané nožky, hřála kamínka,
světlo z nich na stropě blikotalo.
Pánové v divné bílé sukýnce,
převeliké světlo nad hlavou,
po probuzení v bílé postýlce,
hlavičku měla jsem bolavou.
Bílé zdi okolo a žádná kamínka,
jen bolest, strach ze stěn studených,
marně jsem volala, kde je má maminka,
kde jsou ty ruce a její smích?
Pláčem se třásla mi ramínka,
ta bolest už dávno přebolela,
po letech řekla mi maminka,
že zákeřnou nemoc jsem měla.
A zase ty nemocniční stěny bílé,
odháním pryč tuhle vzpomínku,
naposled hladím ty ruce milé,
naposled hladím maminku.
