A tak jsem opět sama na prázdném nástupišti, to není velké drama, jen myšlenky se tříští, vždyť náhle neznáme se a smutek je tak dlouhý, život tě nocí nese jak ztrátu věčné touhy.
Zázrak se nepovede a touha marně plane, dva lidé blízko sebe a city uschované, představy v hlavě zvoní a sny se rozsypaly, láska vlak nedohoní, když zvolna mizí v dáli.
Loučení nás provází po celý život. Pokud je to loučení s příslibem opětovného setkání, je to zprvu smutek, možná i slzy, ale potom následuje o to větší radost. Bohužel jsou také loučení bez návratu. Never more.
Celý život se s někým loučím a setkávám, takže jsem imunní na smutky, ty si moc k tělu nepřipouštím.
Těžko mi bylo, když jsem odjížděla po prvním setkání s vnoučkem. Naštěstí děti vždy braly loučení s nadhledem, takže mi to velmi ulehčovaly.
S partnerem to bylo obdobné.
I kdyby na tisíce bylo loučení, tak nemusí být smutné žádné, které je začátkem návratu. Dozní povzdech a kola vlaku v dáli, káva v papírovém kelímku vychládá a je po loučení. Není to poprvé, na všechno si člověk zvykne. Vše co se děje má svůj význam. Jsou i taková loučení, která bolí víc. A bez loučení není vítání.
A vlak si tiše zpívá písničku monotónní,
láska odjela v něm,oči však slzy roní.
Nádraží,vlaky koleje,moje srdeční záležitost,ale psát o tom prostě neumím.Díky Zuzko.
Dalibor Polanský
