Horské pásmo Chřiby zabírá plošně nevelkou oblast střední Moravy a odděluje severní rovinatou Hanou od jižních rovin Moravského Slovácka. Nejvyšším vrcholem je Brdo s výškou 587m. Žádné vysoké kopce, ale tyčí se nad rovinou a je z nich nádherný rozhled.
Na hřebenu je posazen Lesní penzion Bunč, kde jsme byli ubytování. Je zde křižovatka značených turistických cest a cyklotras. Do nejbližší vesnice je 5,5 km. Byla to ode mne nerozvážnost se tam bez auta ubytovat. Nedoslýchám a v telefonu jsem „slyšel“ od zastávky autobusu je to pět set metrů. Zachránil nás můj spolužák ze střední, který nedaleko ve vesnici bydlel. Odvezl nás od vlaku a také k některým zajímavostem. Pepa má dobré srdce. Vždy mi připadal takový nemastný neslaný. Jako student jsem nevěděl, že s nějakou dívkou randí. Neuměl jsem si ho představit, že se ožení. Jenže v zaměstnání si našel ženu o deset let mladší, tělesně trochu postiženou. Také on má nějakou nervovou poruchu a po chvíli má tiky, záškuby obličeje. Nakonec je šťastný. Mají zdravé a chytré dvě dcery a čtyři vnoučata. Je to příklad toho, že člověk může prožít i s vrozeným handicapem hodnotný život. Někteří lidé jsou se sebou pořád nespokojení, pachtí se za kariérou, konzumem a neváží si toho, co mají doma. Jejich život může být pro mnohé inspirace, kterou v ordinaci psychologů nenajdete.
Po příjezdu jsme měli naplánované zahřívací kolo. Čtyři kilometry. Manželka má vyšší tempo. Já s kardiostimulátorem jí nestačím. Vždy ale na mě počká a zkontroluje můj zdravotní stav. Naše dovolené jsou stále aktivní, i když nohy bolí. Chodíme po horách již 45 let. Dnes ujdu mým hlemýždím tempem do 20 kilometrů. Tentokrát bylo ukrutné vedro a žena okamžitě na mém obličeji poznala, že je zle. Museli jsme se vrátit na pokoj. Máme vždy naplánovaných denně 10 až 15 km. Na druhý den nás soused z vedlejšího apartmánu hodil na Velehrad. Nádherná a velká bazilika a zajímavé podzemí kláštera. Bylo to v den před národní poutí sv. Cyrila a Metoděje. Vše již bylo připraveno a z amfiteátru se linula nádherná hudba Zlínského symfonického orchestru s úžasnou zpěvačkou. Jen tak jsem si sedl na lavičku a zaposlouchal jsem se do tónů hudby. Zpět do penzionu jsme šli pěšky hlubokými bukovými lesy, které nás jako slunečník chránily před žhavými paprsky slunce. Trekovými holemi jsem do lesní silničky vyťukával pohodu.
Nádherný výhled byl z rozhledny Brdo, kde na schodech byl nepořádek a metrové pavučiny. Její správce si popíjel na lavičce před ní spokojeně pivo. Povídám mu: „To nemůžete aspoň jednou za týden zamést, když za to berete peníze? Hlídám za úplatu školní hřiště, a kdybych po dětech neuklidil, tak mě vyhodí.“
Také nás spolužák Pepa zavezl na rozsáhlou zříceninu hradu Cimburk a přírodní památku Kozel. Ještě jsme se vydali na druhou stranu hřebene na skály Komínky, na které vystoupal i Habsburg Ferdinand. O zámku Buchlovice a hradu Buchlov jste jistě již slyšeli.
Redakce
