Holčička se jmenuje po babičce Marie, ale dědeček jí říká "Kalupinko", po té Kašpárkově kamarádce. Holčičce to nevadí, je to lepší, než když na ní kluci ve škole pokřikují: "Mařena, rozbila si kolena!"

 Sedí spolu na lavičce před malým domkem, vejminek mu říkají, stojí hned vedle velkého statku, kde má místní JZD ustájené koně a uskladněna hnojiva.

„A proč už není, dědo?“ ptá se (pokolikáté už?) holčička. Ona sice dobře ví, co ji děda odpoví, ale nechce kazit hru. Má dědu ráda a ví, že on moc rád vypráví, i když mu někdy přitom tečou slzy, které si utírá obrovským kostkovaným kapesníkem. Tak mu chce udělat radost, když ho babička pořád okřikuje, že život jde dál a nikdo není zvědav na ty jeho nářky a staré historie.

„Protože nám to všechno vzali, zloději zatracení. Statek, chlívy, koně, krávy, stodolu, pole a sady. A mohli jsme být ještě rádi, že nás nevystěhovali někam do horoucích pekel, jako to udělali  jinejm sedlákům. Že nás milostivě nechali tady na vejminku. I když nevím, jestli to není ještě horší, když se musíme takhle zblízka dívat na to jejich turecký hospodaření. Bůhví odkud přitáhli, snad z fabrik nebo z kanceláří, ale o práci na statku neměli ani páru. Ještě že ten náš dobytek už nežije, srdce mi to trhalo, když jsem viděl, v jakém jsou stavu krávy a jak s koňma ti budižkničemové zacházejí. Ferda vždycky tak žalostně zařehtal, když mě uviděl. O těch jeho smutných očích se mi zdálo každou noc.“

Maruška vidí, že je zle, jak přijde řeč na koně, bude dědův kapesník mokrý coby dup. A to ona nechce a rychle mění téma, ale tak, aby to dědu sice bavilo, ale tolik nebolelo.

„Vyprávěj o jabloních dědečku, kdo je vlastně zasadil?“

„Ty jabloně sázel můj táta, tvůj praděda. Šedesát let  mají a pořád ještě rodí. Ty tři, co vidíš na tom kopci, zůstaly z našeho sadu. Všechno vykáceli, zrovna když jabloně kvetly, neznabozi jedni, neumíš si představit tu hrůzu. A nezasadili nic, lautr nic. Nechali to ležet ladem až doteď.“ 

„A jaká to byla jablíčka?“ pokračuje ve hře holčička, přestože zná odpověď.

„Oranžové Renety, rudé Malináče a žluté Antonovky,“ zasní se děda. Sladké, velké a šťavnaté, vydržely celou zimu ve sklípku.“

„A co Ontaria dědo?“ napovídá mu holčička, protože ty do výčtu odrůd také patří, dobře si to pamatuje.

„Ontaria, Ontaria…,“ tápe děda, ale hned se chytí a radostně se plácne do čela: „Ontaria, ty jsou zimní, jak jsem mohl zapomenout, měl jsem je nejradši. Česali jsme je vždycky jako poslední. Ještě že tě mám, holčičko moje.“

Děda náhle přestane posmrkávat a pevným hlasem pronese: „Jednou, Kalupinko, jednou nám to zase bude patřit. Já tomu věřím, země se chce vrátit k tomu, kdo ji držel, kdo se na ní nadřel, kdo ji měl rád, jak svůj život.“

„Nenasazuj tomu děcku do hlavy takové fantasmagorie,“ zlobí se babička, která se najednou za nimi zjevila jako duch. „Vždyť dobře víš, že co ta rudá pracka jednou schvátí, to nenavrátí, stejně jako peklo.“„My už se toho nedožijeme, Mariánko,“ vede si svou děda, „ale Kalupinka ano, jednou jí to tady všechno bude říkat paní.“ „Třesky plesky, neposlouchej ho děvče, a hlavně to nikde nevyprávěj, ať není malér.“

„Co nám by tak ještě mohli udělat?“ zvýší hlas děda, „už jednou nám všechno vzali, o všechno připravili…“  „Nám už nic, to máš pravdu, ale jsou tady mladý, chceš jim snad udělat problémy v práci a holce ve škole?“ To děda určitě nechce, tak trochu posmutní a Maruška se bojí, že mu zase potečou slzy, tak ho chce přivést na jiné myšlenky a zaprosí: „Půjdeme se tam v neděli podívat, dědo? Až tam úplně nahoru, ještě nikdy jsem ta jablíčka neochutnala." 

"Půjdeme, co bychom nešli, už jsi velká dost, abys tam došla," zaraduje se děda, že má vnučka zájem o to, co jeho nikdy nepřestalo zajímat a co už ostatní, hlavně babička, nechtějí poslouchat.

Babička samozřejmě nezklame a hned ho zase zpraží: „Tady přece nejde o ni, ale ty aby ses tam došmajdal! A taky zpátky, že jo? No, to bude teda výlet, abyste vyšli hned ráno, aby to Maruška stihla v pondělí ráno do školy."

Maruška si z toho nic nedělá, že babička není jejich nápadem nadšená, ona je už prostě taková. Pořád hudruje, stojí pevně nohama na zemi, není zvědavá na žádné sny a mlhavé cíle a řekne to na rovinu. A také je už unavená a okoralá z toho života, který se s ní vůbec, ale vůbec nemazlil.

Děda je jiný, věčný snílek a optimista, starý Masarykovec. Má svou vizi, kterou mu nikdo a nic nemůže vzít : Nikdy se nebál a nekradl, tak se jemu a jeho rodině přece spravedlnost nesmí vyhýbat navždy, to je teď jen taková přechodná doba, myslí si. Lidi se trochu zbláznili, trochu nechali opít tím červeným rohlíkem. Ale až se proberou, vrátí staré pořádky na svá místa a ukradený majetek hospodářům, kteří se na něm po generace lopotili. Tomu věří, to ho udržuje při životě. No dobře, občas si trochu pobrečí, ale pak si zase začne představovat, že bude líp.

Vypraví se po obědě, babička hudruje, ale připraví jim do baťůžků svačinu a čaj, Marušce i pláštěnku a hašlerky přibalí. 

"Tam si teda dojděte, když vám rozum chybí, ale nazpátek jsem vám objednala odvoz, aby to nebyl dědo, tvůj poslední výšlap!" 

Maruška vesele poskakuje kolem dědy, který promazal svá bolavá kolena koňskou mastí a donutil je silou vůle k naprosté poslušnosti. Začátek září je zářivý, ještě je i není léto. Ve vzduchu se mísí vůně pozdního lučního kvítí s vůněmi zrajícího ovoce, sluníčko nepálí, ale hladí. 

Jdou kolem hřbitova, který se schovává na konci vesnice za kostelíkem ve stínu lip a smutečních vrb. Děda se zastaví a ukazuje na velký dominantní náhrobek, pod kterým odpočívají generace jeho selských předků a a řekne: "Až tam budu ležet, Kalupinko, budu mít své sady jako na dlani, protože ty je zase vysázíš. Uvidím, jak jabloně kvetou, to jsou jak růžové moře, pak jak jablíčka dozrávají, jak je sluníčko barví do žlutá a do červena...“

Maruška přikyvuje, ale moc tomu nerozumí. Stromečky určitě zasadí, až bude velká, s tím problém nemá, ale jak to všechno děda uvidí, když bude zavřený v tom hrobě? Že by někdy vylézal ven? Jako duch? Ale to by bylo strašidelné, tak ona si své ho hodného dědu představovat rozhodně nechce. Tak se radši nezeptá, pro jistotu. Kdo se moc ptá, moc se dozví, říká babička.

 Cesta je dlouhá, ale pěkně jim utíká a jak stoupají vyš a výš, krajina se před nimi otvírá jako laskavá náruč. Děda se dojatě rozhlíží a téměř nevnímá  krutou bolest v kolenou, která se drásavě hlásí o svá práva po tak namáhavém výstupu.

„Vidíš támhle ty rozbité úly? Tak tam jsem míval včely. Největší včelstvo v okolí, až z Prahy si k nám jezdili pro med. Když jabloně kvetly, hučelo to v korunách, neznám krásnější hudbu. Jabloně a včely si totiž povídají, víš ? Včely bzučí: smíme, smíme, smíme? A jabloně šumí: smíte, smíte, smíte..“

Maruška se dívá střídavě na dědu a mírné vršky porostlé kudrnatými lesíky nad sklizenými poli a cítí něco, co neumí pojmenovat, ale co v ní navždy zůstane.   Stejně jako chuť červeného jablka s bílými tečkami, které ji děda podá se slovy: "To je Malináč, Kalupinko.“

Píše se rok 1991 a zbývá posledních pár dní do podání restitučního požadavku. Marie nemá žádné doklady o vlastnictví chalupy, stodoly, chlévů a stáji svými prarodiči. Babička, která chtěla na všechno zapomenout, hodila v zoufalství a vzteku papíry do kamen, když jim ve dvaapadesátém statek s pozemky sebrali. Pro navrácení domu, ukradených polí a sadů by to nevadilo, pozemkové knihy díky bohu nikdo nespálil, ale nárok na takzvaný živý a mrtvý inventář se bez dokladů prokazuje obtížně.

Nezbývalo než chodit po vsi a ptát se, kdo je ochoten krávy, koně a stroje, které děda vlastnil, dosvědčit. Někteří si vzpomenou, někteří ne. Jsou takoví, co ji rovnou vyhodí, to záleží na tom, zda jsou to potomci těch, kteří na tom byli stejně jako děda nebo těch, kteří mu ten dobytek ze stájí odvedli. Ať už měli v ruce bič nebo pero. A pak jsou samozřejmě takoví, jejichž paměť lze oživit obálkovou metodou.

Ale Marie udělá všechno proto, aby se dědův sen, kterému nepřestal věřit do své smrti, pár let před sametovou revoluci, stal skutečností. I kvůli němu vystudovala před lety vysokou zemědělskou školu, kádrový škraloup kulackého původu po dědovi byl překryt nálepkou dělnického původu po rodičích a ve studiu ji tak nikdo nebránil.

Věřila v dědův odkaz celé ty roky, kdy byla zaměstnaná ve výzkumném ústavu sadovnictví. Nevěděla sice kdy a jak jej naplní, ale dnes už to ví. Je jen otázkou času, kdy dá výpověď, její nárok na restitucí celého statku je nezpochybnitelný a ona je rozhodnutá se tam rodinného statku přestěhovat a začít hospodařit.

Manžel sice její nadšení nesdílí a možná jejich manželství neustojí životni změnu, ale syn je statkem a hlavně sadařením posedlý stejně jako ona. On nemá totiž po dědovi jen jméno, má hlavně jeho geny, které v něm naplno probudily lásku k půdě a jejím plodům. Sedlácká krev mu proudí v žilách,  jako jeho matce. Zajímá ho všechno: pěstováni obilí, chov zvířat, ale hlavně, hlavně stromy. Už teď objíždí republiku a shání staré odrůdy jabloní.

O deset let později stoji farmářka Marie na stejném místě jako stála s dědou před těmi dávnými lety. Jabloňový sad, který založila se synem, už rodí. Dívá se dolů na pravidelné řady stromků. Jablka se třpytí v podzimním slunci jako drahokamy, a protože léto bylo mimořádně slunečné a teplé, dozrála už i Ontaria.

Když se vrací zpátky, zastaví se jako vždy na hřbitově. Ne, tentokrát nepřinesla květiny. Chvíli stojí a dívá se na všechna ta jména, nejdéle na jméno toho, kdo předurčil její život. Věří, že je tady s ní, že všechno vidí a je šťastný. A pak položí na hrob tři jablka: Malináč, Renetu a Ontario. Pro dědu od Kalupinky.

 Z knihy Boženka a disisenti