Možná by počasí mělo dělat radost, že je předmětem všeobecného zájmu. Leč často asi zájmu negativního. Myslím, že lidi počasí spíš spílají, než aby se z něj radovali. Nejspíš neexistuje počasí, které by se líbilo všem.

Internet na nás neustále chrlí různé výstrahy, varování a katastrofické předpovědi. Bude hodně pršet. Nebude pršet. Bude sucho. Čekají nás spalující vedra. Přijdou bouřky. Evropu může sevřít brutální zima.

A co chudáci meteorologové. Co když jim předpověď nevyjde a u nás/u vás není zrovna tak hezky, jak slibovali? V opačném případě jim ovšem omyl promíjíme. Třeba když místo deště vysvitne sluníčko. Nebo když si to sněhová vánice zamíří místo k nám do sousední vesnice.

Já počasí moc nespílám. Stoicky přijímám skutečnost, že v našem zeměpisném pásmu se střídají čtyři roční období (i když ne tak výrazně jako za mých mladých let). Možná to mám po mamince. Říkávala, že žít se musí za každého počasí. Proč bych mu měla nadávat? Vždyť je v tom nevinně. Nemá vlastní vůli. Přece si třeba takové tornádko neřekne: „Dneska to pěkně roztočím támhle v Kotěhůlkách.“ Nebo se slunce škodolibě neusměje a nepomyslí si: „Ty tam dole, jo, ty zrzavá, dnes odpoledne se na tebe zaměřím, že ti ani protisluncový krém s faktorem 50+ nepomůže. Jen si hezky zůstaň doma za zataženými žaluziemi.

Já mám nejraději počasí podzimní. Slunce, které nepálí, mírný vítr, mlhu. Ráda se procházím v dešti. Ne, nezpívám si, to bych mu nemohla udělat. Často sleduji předpověď počasí na ČT1. Jsou tam odborníci, navíc sympatičtí, líbí se mi forma pořadu. A většinou jim to vychází.

Je na nás lidech, abychom se přizpůsobovali počasí, když ono se nemůže přizpůsobit nám. A větru, dešti, prostě neporučíme.