A protože kapličky se staly přežitkem, místní JZD hned za ní postavilo silážní jámu. V době, kdy jsem tam začala chodit já, už tam nebyla siláž, ale hnůj. Výstižný obraz doby. Kaplička postupně chátrala, zarůstala břízkami a černým bezem a pomalu a jistě se měnila v ruinu. 

Před pěti lety se začaly dít věci. Pár nadšenců se rozhodlo ruinu opravit. Na zeď kaple dali ceduli kdo jsou, kontakt na ně a kam jim můžeme přispívat. Říkají si Spolek kapličkáři. Evaňská kaple je druhá, kterou se snaží vrátit do života. První je na Rakovnicku.

Práce postupovaly pro někoho možná pomalu. Kapličkáři neměli žádné zázemí, vodu ani elektřinu, navíc kaple je dost vysoká a osamělá. Lešení tam bez dozoru nemohli nechat ani do druhého dne... Nejsem odborník, ale mákli si pěkně.

V sobotu 13.6. 2026 předávali své dílo veřejnosti. Kaplička, postavená v roce 1904 na přání pana Hrzána a původně zasvěcená Panně Marii Pomocné, byla znovu vysvěcená. Patronem téhle nádherné akce byl pan Václav Kopta, který na Evani trávíval jako kluk prázdniny u prarodičů. Kapli vysvětil libochovický kněz pan Lukáš Hrabánek.

V poděkování Spolku kapličkářů řekl pan Hrabánek mimo jiné jednu moc hezkou větu. "Lidi na ně koukají jako na blázny. Děkujme Bohu, že tací blázni mezi námi jsou."

Ano, děkujme Bohu za blázny. Ani jeden ze spolku není "od fochu", neovládá nějaké potřebné řemeslo. A ani jeden není z Ústeckého kraje. Přesto vrátili kapli do života. A nejen oni. Na jejím znovuvzkříšení se rovněž podílela spousta dárců na Doniu a také dost sponzorů.

Když jsem stála mezi diváky a poslouchala děkovné proslovy, bylo mi krásně u srdce. Pořád jsou mezi námi lidé, kterým není líto svého volného času a peněz a pustí se do něčí záchrany. Nikdo je neoslavuje. Mně je ale bude evaňská kaple vždycky připomínat. I proto, že je to kaple Panny Marie pomocnice.