Líbí se mi tmavé oči. Barvy lázeňských oplatků. Oříškové a čokoládové. Fascinují mě černé oči arabských žen. Jsou krásné, temné jako hlubiny oceánů. Zírají na svět zpoza jejich neforemných hábitů, které skrývají křivky jejich těl. O to víc vyniknou jejich oči. Mají je v různých odstínech. Od světle hnědých až po inkoustovou čerň. Očima se člověk může i smát, ale i něco sdělovat. Zájem i nenávist. To když se zorničky zúží. Jako na hladině se v nich zrcadlí láska. Oči jsou jako kniha, z které se dá číst. Sdělí vám toho víc, než celá knihovna. Také očima jde pohladit i uhodit.
Někdy se oči radují, jindy se hněvají a často pláčou. Mé oči jsou modré jako Baltické moře, stejné je má celá moje širší rodina, žena, děti i vnoučata, sourozenci, jejich děti i vnuci. Pouze má babička, matka mé maminky, si splétala do copu krásné uhlově černé vlasy a z jejích tmavých očí zářila láska ke svým vnoučatům. Děda naopak byl blonďák s blankytnýma očima. Jeho geny ty babiččiny, směrem ke mně přepraly. Proto jsme modroocí. Měli spolu osm dětí. Na přeskáčku byly blond a tmavovlasí. Cik cak. Nejstarší, má maminka, byla blondýnka s modrýma očima, potom teta brunetka s černýma očima, pravidelně se děti v barvách střídaly až k osmé tetě, která byla, opět tmavovlasá. Chlapi v hospodě dědovi říkali: „Honzo, ty jsi dělal děti přes kopírák?“
Rád myslím na ty „mé“ dívky s oříškovým a čokoládovým zrakem, co jsem v mládí potkal. Vracejí se mi vzpomínky. Mám dvacet a s kamarády vyrážíme pěšky do vesnice, kde je pod širým nebem v zámeckém parku taneční zábava. Dvanáct se nás usadilo u velkého stolu. Rozhlížím se kolem dokola. Přes dva stoly sedí dívky. Blondýna, jemná zrzka a nádherná brunetka. Dlouhé vlasy, velké řasy a tmavé oči. Ty miluji. Jako zmámený hledím tím směrem. Naše oči se setkaly. Zachvěl jsem se. „Je moc krásná, mám na ni? Neodmítne mě“? Projelo mi hlavou. „Jsi sportovec, umíš bojovat, zkus to!“ Nikdy se nevzdávám. Do uší se mi line ploužák od Elánů: „Láska moja“. Vstávám a ocitám se před dívkami. „Smím prosít,“ říkám pevným hlasem. „Ano“ vydechla. Přitiskla se, voněl jsem jí. „Jmenuji se Naďa,“ špitla mi horkým dechem do ucha. Její jméno mě neuchvátilo, ale dostaly mě její oříškové oči. Má barva je nakonec, ale modrá, již 44 let. Asi to tak mělo být.
Jana Vargová
