Sedám do auta s vědomím, že ráno je to v dopravě nejhorší. Prohlížím na poslední chvíli dopravní informace na cestu do práce, na rychlostní silnici je zase kalamita. Zkusím to objet okreskou přes jinou obec. Naberu kolegyni a zkušeně se proplétám okrajovými ulicemi. A přede mnou značka slepá ulice. Pomyslím si: („A voni kecaj, to se dá nějak projet.“). Nedá a nedá se ani otočit, couvám bůhvíkolik metrů. Pojedu prostě ještě o jednu vesnici dál, stejně už to nestihnu. Po pěti kilometrech stojím před cedulí: Silnice uzavřena, pro objížďku využijte rychlostní komunikaci č. XY. („To nemůže být pravda! Já se probudím.“) Ne. Potupně se vracím na ucpanou rychlostku s půlhodinovým zpožděním a poskakuju v koloně.

Čtu e-mail od dodavatelské firmy a orosí se mi čelo. Píšou: „Omlouváme se za chybu, účtovali jsme Vám dobírkou částku o 32,- Kč vyšší než je částka fakturovaná. Sdělte nám číslo účtu, na který můžeme přeplatek vrátit.“ V kopii e-mailu je ekonomický úsek. A už mi píšou naše ekonomky: „Mirku, potřebuju ten příjmový doklad od zaplacené dobírky.“ Cifix, nemám ho. Mám jen fakturu na správnou částku a těch pitomých pár korun navíc jsem pro zjednodušení zaplatil ze svého a chybný příjmový doklad jsem vyhodil. Jak jsem měl sakra vědět, že na to přijdou a budou nám to chtít vrátit. Přehrabuju dvě nádoby s odpadky ale vyhozený doklad nikde. Jediný výsledek je, že vím co všichni v provozu včera obědvali a jednu ruku mám od špenátu a druhou od nějaké svíčkové nebo čeho. Z ekonomického úseku rezervovaná reakce: „No, my se to pokusíme nějak vyřešit.“

Před polednem mi narychlo oznamuje technik , že nutně potřebují destilovanou vodu. Taky to mohl říct včas, že nám dochází, ale žádné neštěstí. Vezmu prázdný plastový kanystr na 25 litrů, skočím do auta, k pumpě je to šest kilometrů. U pumpy vítězoslavně mávám prázdným kanystrem, že si ho vyměním za plný. Ale ouha, nikde nevidím plné, tady vždycky byly… Paní u platebního terminálu říká, že to není problém. Mám si vzít kanystr a dojít támhle ke skladu a strojník mi ten kanystr naplní. Zírám na třistametrovou vzdálenost. Na konci vyšlapané pěšinky je v dáli jakási plechová bouda. Tam dojdu, ale zpátky s pětadvaceti kily a pochroumaným kolenem? Strojník ze zásobníku naplní kanystr. Zkouším to vyřešit: „Nedonesl byste mi to k autu, já bych se vám nějak revanšoval.“ „Rád bych pane, ale sotva lezu, mám špatné koleno. To vy proti mně běháte jak Zátopek.“ Zatnu zuby a se slzami v očích vleču to závaží do auta. Tohle na ortopedii vyprávět nebudu...

Jedu domů. Zapnu rádio a říkám si, že i blbej den se dá přežít. Zastavuju u sámošky, slíbil jsem manželce koupit prosecco. Je v akci v dvoudecových plechovčičkách, tak akorát na holčičí dýchánek. Beru dva kartony do ruky a čučím ve frontě u pokladny. Přede mnou pán s vozejkem navršeným do kopce, už má plný pás a ještě není ani v půlce. Trpně čekám. Pán se otočí a když vidí můj nákup do ruky, nabídne mi: „Běžte přede mě“. S ulehčením se procpu kolem vozejku: „Děkuju vám, jste moc hodnej“. Odpovídá: „Ne, nejsem hodnej, mám blbej den. Radši běžte, než si to rozmyslim“. („Chm.., blbej den, co bych měl říkat já? Ještě, že už se ta smůla vyčerpala.“) Položím dva kartony před pokladní. Vezme jednu plechovku, pípne čárový kód a zpívá si u toho: „Dvakrát dvacetčtyři je čtyřicetosm“. A namarkuje. S hrůzou říkám sebevražedně: „Ale to je balení po dvanácti, je to jen dvacetčtyři….“ Pokladní se podívá na kartony, na frontu, pak na mě. Čtu v jejím pohledu: („Zabiju se, já jsem tak blbá… Ne, zabiju tebe, tos to nemoh říct dřív?!“) Odpovídám na její pohled: „Jsem to nestihl, jste moc rychlá.“ („Ježíš, co to kecám, pokladní má být rychlá…“) Pokladní rezignovaně zvedne mikrofon: „Prosím na storno k pokladně“. Za mnou se ozve od hodného pána: „Dopr….! Že jsem nedržel hubu!“ Neotáčím se, stojíme, čekáme a posloucháme mrmlání prodlužující se fronty...