Dvě malá křídla

Podivný šramot za oknem mě probudil v čase mezi psem a vlkem. Váhám, jak jinak dobu, kdy se noc lomí s ránem, nazvat. Říká se ve dvě v noci, ale ve tři ráno. Na budíku svítí blížící se půl třetí.

Nutím se v této nemožné (tak už jsem ji tedy nějak nazvala) době více probrat, abych šramot nakonec identifikovala jako nárazy něčích křídel.

S velkým sebezapřením vstávám a po tmě se pomalu přibližuji k závěsu. Jemně s ním zatřesu. Nejspíš to bude nějaká sovička či co. Bydlíme blízko lesa. V dobré víře, že už je to pryč, se vracím do kanafasu. Po chvíli ticha s sebou škubnu v polospánku znovu. Nárazy křídel už nejsou za oknem, ale… v pokoji za nábytkem!

„To je tedy trumbera,“ bručím si pod nosem a hrabu se k vypínači. V momentě, kdy rozsvěcím, vzlétá pod strop - netopýr! Rychle plácnu po vypínači a při zmateném skoku zpět do postele stíhám ještě rozevřít okno dokořán. To snad ani není možné! Ve čtvrtém patře paneláku?!

V hlavě omotané peřinou a s do tmy vytřeštěnýma očima se mi v útržcích promítá přírodopisný dokument, který jsem sledovala, ironií osudu, právě před několika dny:
„ … zabloudí jen nemocní, … roznášejí vzteklinu,… mají různé parazity …“

A tento evidentně zabloudil. Zrovna, když jsem sama doma. Život, obzvláště ten můj, je samý Murphyho zákon. Vyděšená mžourám do tmy a doufám, že, nečekán, nezván, zmizí Ivan, tedy, pardon, netopýr.

Něco se mihlo … ale nééééé! Vždyť ten letící stín má opačný směr! A ještě jeden!

A tak jsem v pokoji se třemi netopýry a myšlenky v hlavě vykřikují: „Horor! Ptáci! Hitchcock!“

Vím, že netopýři nejsou ptáci. Je to jen taková asociace. Pochopte mě. Teď už fakt nevím, co mám dělat. Nezbývá, než čekat.

Ve skutečnosti to bylo jistě krátce, vteřiny strachu bývají dlouhé, než tři stíny nabraly kýžený směr. S obrovskou úlevou přiskakuji k oknu a zabouchávám ho s takovou razancí, až se sama sebe leknu.

Musím honem usnout, říkám si, vždyť budu v práci nemožná. Poručte větru, dešti, a zjistíte, že to nefunguje. Nebo funguje?

Teprve, když si vymyslím pohádku o tom, jak to vlastně bylo, a na parapet spustí lehká perkuse prvních kapek, s úsměvem na rtech sladce usínám.

„Byl jednou jeden mladý, neklidný a nezkušený netopýrek … a stalo se, že docela zabloudil. Naštěstí ho brzy našli jeho starostliví rodiče.“