Když Bohdana ráno pomalu otevřela oči, hned je zase rychle zavřela. Pak si ještě pro jistotu přetáhla polštář z vedlejší, již 20 let prázdné poloviny postele, přes hlavu.

Dělá to tak od dětství, vždy, když se jí nechce. Nechce do nového dne, mezi lidi, do života... A dnes se jí nechce strašně.

Nechá si mezírku na dýchání a pustí myšlenky, ať si rejdí, jak chtějí, konečně jsou spolu s ní schované pod polštářem.

Tak už je to tady. Narozeniny. Osmdesáté. Její, bohužel. Jak se jí to mohlo stát?  Jak se z té malé vyjevené holky, na svou dobu výstřední slečny a  dospělé ženské, mámy a manželky stala osmdesátiletá… co?

Seniorka, důchodkyně, stařenka, babička? Ta „babička“ je ještě tak nejlepší, ale jen ve vztahu k vnoučatům, jinak to oslovení nesnáší. Je to přece pořád ona! Ona, Bohdana. Léta jí sice přidala vrásky a gravitace stáhla dolů koutky úst, ale když se směje, není to tolik vidět. Ale jinak se přece tolik nezměnila. Pořád má spoustu vlasů a je štíhlá. A uvnitř je pořád stejná, pořád ji vše baví a zajímá, pořád má husí kůži z krásné muziky, těší se jak malá na nový román a zná všechny nejnovější filmy a seriály a bez chytrého telefonu si neumí představit svůj život. Ne, ona rozhodně nenadává na zdražování a neběhá s taškou na kolečkách po slevách.  A také nikdy neříká nic o zkažené mládeži, dobře si totiž pamatuje, jaké byla sama číslo.

Narodila se v roce, kdy skončila válka, která ji vzala prarodiče z obou stran.  Tak nepoznala žádnou laskavou babičku ani mrzutého nebo veselého dědu a neměl ji kdo rozmazlovat. Rodiče byli přísní a zmatení dobou, která  se jim nejdříve zdála plná úžasných příslibů spravedlivého a šťastného světa, ale vyklubala se do doby přebytku frází a nedostatku hmotného i duchovního.

Jako by to nestačilo, doba se odkopala ještě víc a ukázala i svou ďábelskou tvář těm, co slepě a hluše neopakovali její gesta a nepoužívali její jazyk, později i těm, kteří vše opakovali a nakonec i těm, kteří jejím jazykem doprovázeným správnými gesty sami z tribun hlásali ta pekelná říkadla. 

Do které skupiny patřili její rodiče se nikdy nedozvěděla, ráda by si myslela, že mezi ty s dobou neloajální, ale kdo ví… Rozhodně je to semlelo.

Její dětství v padesátých letech bylo chudé a smutné, s věčně  ustrašenou a uplakanou matkou, která mluvila vždy tak potichu, že ji neslyšela ani ona, natož ti, kterých se tak bála. Matka  si  asi myslela, že když bude jen šeptat, tak nikoho nevyprovokuje, že když se slova říkají úplně tiše, je to možná skoro takové,  jako by vůbec nebyla řečena. Kdyby se někdo snad zlobil, může je zapřít.

Jednou za půl roku s ní navštěvovala tátu v té strašidelné budově v Plzni, kde byly mříže, zima a kde ho  poznávala  návštěvu od návštěvy stále méně a kde mamka pro pláč nemohla skoro vůbec mluvit.  Když tam přijely naposledy, nebylo už koho poznávat. Prý těžký zápal plic a jí bylo divné, že maminka tentokrát neplakala vůbec.

Že půjde studovat, nebylo pro ni vůbec tak samozřejmé jako pro ostatní spolužáky s výborným prospěchem. Psal se rok 1959, ve vzduchu už bylo cítit mírné oteplení, takže  přihlášku na hospodářskou školu  podat směla,  přijímačky zvládla bez problémů,  ale: Nebyla jste přijata z důvodu velkého počtu uchazečů… zněl ortel.

Její dosud šeptající matka se proměnila v hlasitou rozzuřenou lvici bránící své mládě a  spustila takový kolotoč stížností, žádostí, proseb a protekcí, že její dcera 1. září zasedla  do lavice vytoužené školy.

Když jí bylo dvacet, vůbec si nepřipouštěla, že jí někdy bude čtyřicet. Psal se rok 1965 a jí zajímali jen Beatles, Suchý a Šlitr, Formanovy filmy, Kundera, Hrabal, Škvorecký a hlavně Petr.  

Petr jí říkal Babetto a chodili spolu z čisté lásky. Poslouchali  kazeťák, trsali v pajzlu  se špatnou pověstí, ale nejlepší  hudbou. Jezdila s ním na motorce stanovat na Mácháč a večer pili u ohně levné červené víno a zpívali při kytaře Povídej od Petra Nováka.

Tupírovala si vlasy do nadoblačných výšin a  oční linky měla jak Liz  Taylorová v Kleopatře. Za její tříčtvrteční kalhoty ji báby v ulici málem ukamenovaly  a na koupališti šokovala prvními bikinami. 

Budoucnost neplánovali, v tom byli výjimkou. Kolem se to vdávalo a ženilo jako na běžícím pásu, ale oni chtěli víc. Být spolu to ano, ale nějak jinak… Ne svatba, do roka mimino, pak další, čekání na byt, šetření na embéčko.

„A co tedy vlastně chcete, na co čekáte?“ ptávali se jich nechápavě a oni neodpovídali, protože se báli výsměchu za své sny o studiu, cestování  a  psaní knih. Nic z toho se ovšem nesplnilo, na vysokou je nevzali a nakonec byli rádi, že Petr dostal modrou knížku a nemusel tak na vojnu, což by nepřežil, jak tvrdil.

Život po svatbě nebyl vůbec tak fádní, jak se obávali, měli se rádi, stvořili si svůj svět, žili pro sebe a pro své děti a to, co jim vadilo, nechávali za dveřmi. Přestěhovali se na vesnici, pořídili si psa, králíky a ovocný sad. Petr psal do šuplíku a ona byla jeho jedinou čtenářkou i kritičkou. Sny o cestování se smrskly na dovolené u Balatonu a Baltu, ale i tam jim bylo společně moc fajn.

Když jí bylo čtyřicet, její nejmladší holčička jí napsala básničku:

Dnes je ti mami, 40 let
Směje se na tebe svět
Půjdete s tátou do města
Budeš zase jak nevěsta
Koupí ti tam dárek zlatý
Nebo nějaké pěkné šaty
Buď šťastná
Je ti čtyřicet!

„Můj dárek zlatý jsi ty,“ šeptala jí dojatě do vlásků, ale v duchu si říkala: No, to jsem teda šťastná, že už budu brzy bába stará.

Jenže zjistila, že nejen není žádná bába, ale že čtyřicítka je pro ženu skvělý věk, dokonce mnohem lepší, než časy před ní. Pak se dožili sametové revoluce, v což nikdy nedoufali a čas jakoby se pro ně zastavil. Připadali si mladí jak ti studenti, kteří ji spustili, nasávali změny svištící kolem nich a najednou jim bylo líto a styděli se, že se v době před listopadem nějak neangažovali. No, s tím už se dělat nedalo nic, hlavně že nebyli ve straně. Tak zkusili alespoň podnikat, když je ta nová doba a peníze prý leží na zemi, jen je sebrat. Ale asi na to nebyli ty správné typy, tak se pokorně vrátili, tam kam asi patřili: Bohdana do kanceláře a Petr ke svému rýsovacímu prknu.

 Z blížící se padesátky měla mrazení, abrahámoviny se jí říkalo a to znělo děsivě. Ale nakonec to bylo stejné  nebo ještě lepší než ta čtyřicítka. Začali si s Petrem plnit své sny,  jeli do Vídně, do Říma, do Benátek, do Paříže a do Londýna. A také každé léto do té vysněné Jugoslávie, kam by za totality nedostali devizový příslib, ani kdyby se rozkrájeli. Jen už se ta země  na břehu Jadranu jmenovala Chorvatsko, mohli tam jet, až když skončila válka.

V šedesáti šla do důchodu, zbavila se konečně  úmornosti nekonečných kancelářských  nerváků, tuposti kolegů a neprůstřelné arogance nadřízených. Nejdřív jela do lázní, zhubla deset kilo, začala chodit na jógu a cítila se líp, než kdy jindy. Nikdy nechápala obavy svých kolegyň, které se přímo děsily, až půjdou do důchodu a budou s „tím svým“ pořád celé dny doma. Utěšovala je, že to nebude tak hrozné, ale v duchu si říkala: To jste si asi už před lety vybraly špatně, holky, když se teď s ním bojíte být. 

Ona to měla s Petrem jinak, pořád byli spolu rádi. Všichni je strašili, jak jim bude ouvej, až děti vyletí z hnízda. Ani omylem, bylo to tak přirozené, vyletěly, ale vracely se a oni začali žít zase jen spolu, jako v dobách, kdy ještě nebyli rodiče. Byli připraveni plnit si své sny z mládí naplno, když už byli oba osvobozeni od zaměstnání. Přihlásili se  na universitu třetího věku, obory Evropská literatura a Cestování po exotických destinacích. Doma se jim vršily stohy katalogů cestovních kanceláří a Petr pilně cvičil svou středoškolskou  angličtinu, aby se v cizině  tentokrát už pořádně domluvil.

Jenže nakonec ji zradil, nechal ji v tom samotnou. To bylo pořád řečí, jak se těší, až budou spolu doma, co všechno podniknou. Celý život se toužil  podívat do Spojených států a teď to zrealizují! Jenomže namísto Sochy svobody, Údolí monumentů a Červeného mostu v San Francisku viděla Bohdana jen koncová světla sanitky, která jej odvážela pryč, pryč z jejího života a s ním i všechny společné sny. 

Často s ním mluví, ale ne na hřbitově, nechce vypadat jako ta potrhlá stařena, stejná, které se v dětství s kamarádkami smály, když si drmolila sama pro sebe. Mluví s ním tady, doma, nejčastěji po ránu, oslovuje tu jeho stranu postele. Vždy se ho na něco zeptá, většinou ví, co jí odpoví, ale občas ji překvapí odpovědí, kterou nečekala. Někdy se s ním hádá, někdy ho poslechne, ale vždy o všem, co řekl,  přemýšlí a někdy se i směje jeho vtipným hláškám. V nich býval nepřekonatelný. A v prvních letech ji také občas napomínal.

„Měla bys přestat kouřit, Babetto, škodí ti to. A uber s tím vínem, smutek neutopíš, ten plave napovrchu.“

„Já nemám důvod nekouřit, proč? Nechci tu bez tebe trčet do stovky. A nemachruj na mě s tím citátem, který není z tvé hlavy, já dobře vím, že smutek umí plavat. Uvědom si, že teď už jsem starší než ty, tak mě nepoučuj.“

Ale nakonec uznala, že má zase pravdu, odstřihla se od cigaret a láhev červeného každý večer také už najednou nepotřebovala.

„Sundej si ten polštář z hlavy, Babetto,“ slyší teď najednou znovu jeho hlas. To je něco výjimečného, nikdy  na ni nemluví  jako první, vždycky počká, až je osloven. Bohdana poslechne a čeká, co bude dál. Napětím a v očekávání něčeho mimořádného skoro nedýchá, nechce zaplašit tu vzácnou chvíli.

„Dobře jsem všechno cítil,  na co jsi si teď myslela. Takže sama víš, že ten život zas tak špatnej nebyl. Všechno si zvládla a zvládneš to zase. Já budu pořád s tebou. Vstávej, za chvíli přijedou holky a budete chystat oslavu. Všechno nejlepší k narozeninám, lásko.“