A pokud se tak stane poslední noc v roce, pak máte na světě drama mnohem dramatičtější, než když se tak stane v jiný den roku. A to se stalo mně…
Na Silvestra 2025 jsme v divadle hráli dvě představení od 15. a od 19. hodin. V divadle musím být hodinu před představením. Onoho osudného dne jsem tedy chvíli po 13. hodině vyšla na cestu… no a když jsem zabouchla dveře od bytu a otočila klíčem v zámku, něco bylo najednou jinak… v ruce jsem sice držela klíč, ale jen jeho polovinu! Ta druhá zůstala v zámku. Nikdy se mi tohle nestalo, abych zlomila klíč, nikdy, a poprvé se mi tak přihodilo na Silvestra roku 2025! Koukala jsem na klíčové torzo a přemýšlela, co udělat. Jedna věc byla jasná; musím do divadla, protože je to moje povinnost, a pak se prostě uvidí.
V tramvaji jsem si našla na internetu stránky non stop zámečnické pomoci. Vypadá to, že se na ně budu muset v noci obrátit, abych mohla spočinout ve své posteli, a ne na gauči v divadelní šatně. Abyste byli komplet v obraze – měla jsem na novoroční oběd pozvanou celou rodinu, která se těšila na moji svíčkovou, naloženou a čekající, až ji na Nový rok ráno upeču…
V divadle jsem všem na potkání vyprávěla o svém klíčovém dramatu a dozvěděla se mnoho zkušeností se stejným problémem, které sice všechny končily zdárným otevřením dveří, nicméně i zaplacením značného finančního obnosu za tento úkon. Nikdo ovšem nezapomněl dodat, že to bude zřejmě na Silvestra případně na Nový rok určitě s přirážkou.
Obě představení jsem absolvovala coby uvaděčka a inspektorka hlediště jako ve snách. Když druhé představení skončilo a diváci odešli, všichni herci a personál se jali oslavovat konec roku. Všichni kromě mě. Já jsem se vydala temnou nocí k domovu, abych zjistila, jestli mi bude osudem dovoleno spát v mojí posteli. V divadle mě ujistili, že se můžu vrátit, pokud se nedostanu domů, že je tam určitě všechny vespolek najdu.
Jela jsem noční tramvají, všude bylo lze pozorovat silvestrovské veselí, ale mě to zcela míjelo. Venku to navíc strašně klouzalo a já už cestou do divadla unikla několika pádům díky hustotě obyvatel na chodníku, co mi posloužili jako záchytný bod. Když jsem vylezla z tramvaje u nás v Hloubětíně, záchytné body se nevyskytovaly, a tak jsem napnula veškerou zbylou energii na to, abych sebou probůh ještě nešvihla.
Náš dům tonul ve tmě kromě bytu, který slouží coby moldavská ubytovna. Všichni ostatní byli někde v luftu. Stanula jsem přede dveřmi… vytáhla jsem zbytek klíče, opatrně zasunula a zkoušela otáčet. A stal se zázrak! Západka povolila, dveře se otevřely! Novoroční oběd byl zachráněn.
Nový rok se povedl, všem mým nejbližším chutnalo, a když odešli, jala jsem přemýšlet, co podniknu. Vytáhla jsem pojistnou smlouvu na byt, a vida! Pojištění se vztahuje i na takovou prekérku, jakou je zlomený klíč, a to dokonce do výše sedmi tisíc korun! Hned druhý den ráno jsem zavolala na příslušnou asistenční službu pojišťovny a představte si, že zámečník se v cukuletu dostavil, zalomený klíč vyndal a divil se, že jsem asistenční službu nezavolala hned na Silvestra. Platba šla rovnou za pojišťovnou.
Všechno dobře dopadlo a to, co se zpočátku jevilo jako drama, stalo se pouhou historkou pro sepsání a následné čtenářovo pobavení, případně poučení.
