Tak si tu trpím s houserem v kříži,
hlavou mi krušné myšlenky víří.
Co jsem komu učinila,
že jsem si ho vysloužila?
Obvykle si člověk nerad připouští,
že se občas různých faux pas dopouští.
A tak bloumám pamětí,
myslím při tom na děti.
Co jsem jim dala, nebo nedala,
jak jsem je vedla odmala.
Vždy jsem chtěla jediné:
Ať je život nemine.
Dobrého měl dát hodně,
horšího pomálu.
Vždyť všechno se má zkusit,
než dojdem k futrálu.
Marně si asi hlavu lámu,
vzpomínám při tom na tátu, mámu.
Také to v životě lehké neměli,
než k jeho smutnému konci dospěli.
Proč bychom měli být pořád jen veselí?
Co bychom o jiných možnostech věděli?
Vzpomínám na lidi známé i neznámé,
jestli se k sobě vždy hezky chováme.
Rozhodně se o to vždycky snažím,
tak proč se teď v pekelné bolesti smažím?
Už to asi mám!
Vždyť jsem sama od mala
na dobré rady nedala
a vždycky se snažila,
abych leccos zažila.
Co jsem dala či nedala,
na stáří jsem si střádala.
Tak co mi vlastně vadí?
Vždyť jenom platím za chyby svého mládí!
Přestože víme, že chybami se učíme,
zbytečnými otázkami se marně mučíme.
Ať mě bolí srdce, páteř, nebo kosti,
díky za ně, platím za své zkušenosti!
