Asi od padesáti jsem začínala každý první týden v roce cvičit. Vydržela jsem vždy do února.
V pětapadesáti jsem se rozhodla, že od 1. ledna přestanu pít víno. Vydržela jsem každý leden, únor, jenže 2. března má kamarádka narozeniny, tak jistě chápete, že nějaká ta sklenička být musí. No nevadí, začnu abstinovat zase od začátku dalšího roku, říkala jsem.
S manželem jsme každého 1. ledna přestávali kouřit. No jo, jenže když v létě u grilování a pivíčka se nějaká ta cigaretka vždycky objeví, že ano?
Když jsem skončila s prací zdravotní sestry, byla jsem pevně rozhodnutá, že si splním nejen všechna nedodržená předsevzetí, ale že můj život dostane pevný řád. Dokonce jsem si sepsala seznam míst, která chci vidět. Celý život jsem pracovala na směny, na dovolené jsme jezdívali maximálně na přehradu nebo na zahradu rodičů, tak můj plán byl jasný a smělý: Paříž, Řím, Benátky, Santorini. A byly i další cíle: turistika v Beskydech, lekce pilates.
Jenže už vím, že přílišné plánování je úplně zbytečné.
Při prvním výletu do Beskyd jsem si zlomila nohu. Ano, sklouzla jsem po svahu, přisedla jsem si kotník a už pro mě letěl vrtulník. No let vrtulníkem jsem v plánu aktivit a zážitků opravdu neměla.
Takže propadla letenka, kterou jsem měla do Říma. S operovaným kotníkem jsem tam za tři týdny fakt jet nemohla a tudíž jsem si nemohla ověřit, zda budu schopná sama doletět do Říma a tam se dopravit do zabookovaného ubytování. Z něho mi peníze naštěstí vrátili, ale úkol – ověřit, jak jsem samostatná – se splnit nepodařilo.
Když jsem se zotavila a oznámila jsem manželovi, že v létě jedeme na Santorini, netvářil se nadšeně. Už si byl v té době totiž jistý, že mě opustí. No to jsem ve svém plánu zážitků taky neměla. Ale zážitek to nakonec byl velký. Je opravdu vzrušující, když vám někdo po víc než pětadvaceti letech manželství řekne, že se cítí být udušený. Do té doby jsem ani nevěděla, že se pocitem udušení nyní nazývá to, že si někdo najde jinou ženskou.
Rozvod byl taky zážitek. Manžel totiž trval na dělení majetku. Nakonec jsme se domluvili, já zůstala v bytě, on si vzal auto, garáž a velkou část úspor. Takže jsem si musela koupit auto, abych byla pojízdná. Což byl další zážitek – kde vzít v penzi prachy na auto, které aspoň pár let vydrží a nebude to jen požírač peněz na opravy?
Najednou jsem měla tolik starostí, že jsem úplně zapomněla, že jsem přece chtěla cvičit pilates!
Nebýt dobré kamarádky a podpory mé dcery, asi bych se tehdy z toho všeho zhroutila. Můj psychický stav byl mizerný a jak už to bývá, v takových případech se pak horší i stav fyzický. Začaly mi otékat klouby, špatně se mi dýchalo.
Došlo mi, že můj krásný nalinkovaný život dopadne stejně jako má každoroční novoroční předsevzetí. Že je zbytečné si něco pečlivě plánovat. A dala jsem si loni 1. ledna předsevzetí jedno jediné – už nikdy nebudu plánovat.
Víte, co se pak stalo?
Kamarád kamarádky nás pozval na chalupu a tam jsem se seznámila s báječným chlapíkem. Jezdíme spolu na výlety do Beskyd. V létě zavolala dcera, že našla extrémně levný last minut zájezd do Řecka, ať jedu s ní. Odlétalo se další den ráno. Hodila jsem do tašky plavky a trochu oblečení a letěly jsme. Nevěděly jsme ani přesně, jak naše ubytování bude vypadat. Bylo skvělé. Cestou zpět jsem se na letišti seznámila s partou sympatických ženských, které mě pozvaly do kurzu jógy. Takže jsem začala cvičit a protože je s těmi ženami legrace, vydržela jsem to už celý rok.
Vlastně se mi nakonec život poskládal tak nějak hezky a já se těším, co hezkého mi třeba ještě přinese.
A dělám teď chytrou a všem říkám, že nejlepší je nechat život jen tak plynout.
(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
