Pokračování příběhů o Martě a její rodině. Tentokrát jde o pokračování předcházejícího příběhu Marta - s čerty nejsou žerty.
Nečekaně milé zakončení včerejšího dne se rozplynulo v několika hodinách klidného spánku. O to nepříjemnější probuzení Martu čekalo. Ještě dřív, než otevřela oči, cítila, že má ruce a nohy celé rozpálené. Obtížně zvládala nutkavou potřebu svědící končetiny škrábat. Opatrně vstala, aby Petra neprobudila, a zamířila potmě do koupelny. Teprve na světle viděla, co se stalo. V místech, kde byla kůže v přímém kontaktu s vnitřkem čertího kostýmu, byly nepravidelné tmavě růžové skvrny, které nepříjemně svědily. Vylekala se. Co s tím?
Oblékla si župan a rychle zamířila do přízemí. Jsou chvíle, kdy se hodí mít doktora přímo v domě. Musí odchytit snachu ještě než odjede do práce a zeptat se jí, co má s vyrážkou dělat. Lenka se s tím moc nemazlila. Souvislost mezi včerejším páchnoucím kostýmem a dnešní reakcí Martiny kůže jednoznačně potvrdila. A zároveň jí nesmlouvavě nařídila, ať se rychle oblékne, že ji vezme autem sebou do nemocnice. Vývoj alergie je nepředvídatelný, a tak bude lepší, když se na ni podívá nějaký odborník.
Marta strávila celé dopoledne na pohotovosti. A rozhodně se nenudila. Lékař si pečlivě prohlédl její skvrnité končetiny a vyslechl si příběh s čertím kostýmem. Po delším vysvětlování pochopil, že není reálné se dopátrat látky, která její reakci vyvolala. Nechápavě kroutil hlavou i nad tím, že Marta nechce tento incident se svým zaměstnavatelem řešit. Poté spolkla dle pokynu nějakou tabletu a postupně absolvovala předepsané odběry. Výhodou této pohotovosti je to, že tady jsou k dispozici i akutní interní a chirurgické ambulance a laboratorní služby. Na výsledky vyšetření však musela delší dobu čekat, a tak nejdříve zavolala Petrovi, aby věděl, co se děje. Pak si dopřála velkou kávu a croissant v místním bistru, protože měla hlad jako vlk. Posilněná vyrazila na krátkou procházku po nemocničním areálu. Pobyt na chladném vzduchu měl tu výhodu, že se svědivost zasažené kůže zmírňovala.
Výsledky provedených testů byly naštěstí v normě, a tak dostala pár rad a recept na nějaká antihistaminika na zmírnění alergické vyrážky. Vyzvedla si léky v pohotovostní lékárně U modrého robota, která je v budově sousedící s pohotovostí. Když se tato lékárna před deseti lety otevřela, byla to pro místní docela zajímavá atrakce. Lékárníkům zde totiž pomáhá s vyhledáváním léků robot. A hned potom si zavolala taxi, aby nemusela jet domů přes celé město hromadnou dopravou.
Cítila se nezvykle unavená, i když bylo teprve poledne. Nevzpamatovala ji ani pořádná sklenice vody, kterou si dala po příchodu domů. Nic důležitého ji dnes už nečekalo, a tak si lehla na pohovku a prakticky ve stejném okamžiku usnula.
Důrazné vyzvánění mobilu ji probralo až po delší době. Otevřela oči do tmy a rovnala si myšlenky. Kde to jsem? Kolik je vlastně hodin? A kde je ten vyzvánějící mobil?
Volala jí Eva.
“Ahoj, proč jsi dnes nepřišla na cvičení? Je to kvůli včerejšku?” ptala se jednim dechem.
“Taky trochu.” odpověděla Marta nepřesvědčivě. A poté jí vylíčila celou dnešní akci na pohotovosti. Včetně následné ospalosti, kterou jí patrně způsobily ty léky.
“Marti, já bych s tebou potřebovala něco probrat. Dost akutně. Ale nechci to řešit po telefonu.” povzdechla si Eva.
“Pokud by to vydrželo do zítra, mohla bys přijít dopoledne k nám. Nikdo tu nebude a budeme mít na to klid. A já se snad trochu do zítřka vzpamatuju.” navrhla jí Marta a Eva souhlasila.
Martin nepříjemný zážitek s divadelním kostýmem i jeho následky se staly hlavním tématem rozhovoru u rodinné večeře. Lenka se zajímala prioritně o výsledky vyšetření na pohotovosti. Petr spíš rozvíjel teorie o tom, kdo by mohl být strůjcem téhle nepříjemnosti a proč. Marta se do rozhovoru příliš nezapojovala. U sebe měla jasno. Nebyla si vědoma sebemenšího konfliktu s kýmkoliv v divadle. Přicházela do občasného kontaktu jen s omezeným počtem osob z personálu a nikdy nepocítila ani sebemenší náznak nějakého nesouhlasu či dokonce problému. Podle ní nemělo smysl to nějak dál rozmazávat. Jen do toho kostýmu už nikdy nevleze. Prostě zavolá do divadla a domluví se, aby tuhle čertovskou miniroličku dali někomu jinému. A sama se bude dál jen usmívat v šatně na přicházející či odcházející návštěvníky divadla.
Následující den přišla na domluvenou návštěvu Eva. Byla u Marty doma poprvé, a tak se zpočátku bavily hlavně o soužití dvou generací v jednom domě. Eva lehce zavadila i o téma čertího převleku, ale Marta jí jen ukázala následky alergické reakce a poté rychle odvedla její pozornost jinam.
“Tak, co jsi chtěla se mnou tak naléhavého probrat Evi?” zeptala se.
“Prosím, nedávej mé telefonní číslo tomu Tonymu!” vymáčkla ze sebe Eva s povzdechem a bylo jasné, že si tuto větu dlouho připravovala.
“Proboha, proč ne? Něco se stalo? Povídej!” pobídla ji Marta zvědavě.
“Nic se nestalo. Jen jsme chvíli poseděli v tom divadelním klubu. Já byla celou dobu jako na jehlách, vždyť už jsem s neznámým člověkem neseděla u vína od minulého století!” zpovídala se Eva.
“No a co? Nelíbilo se ti to?”
“Vůbec jsem nevěděla, o čem mám s ním mluvit. Bylo mi prostě trapně.”
“Ale ještě jste byli v klubu, když Petr volal Tonymu a nabízel vám odvoz, ne?”
“V tu chvíli už to bylo trochu lepší, to víno mi trochu rozvázalo jazyk.”
“Tak co se tedy stalo?” nechápala Marta její pohled na věc.
“Opravdu nic zvláštního, jen jsme si povídali. Tedy mluvil hlavně Tony. O své ženě, která mu zemřela. Ale nejvíc o škole a svých žácích. Bylo vidět, že má svou práci moc rád a je určitě velmi vzdělaný.”
“To je přece fajn, ne?” podotkla Marta.
“Připadala jsem si s ním dost hloupě.”
“Ale Tonymu jsi asi hloupá nepřipadala, když jste v klubu vydrželi až do zavíračky.” konstatovala Marta.
“Já ani nevím, co všechno jsem mu řekla. Podle mě to byl trapas jako hrom!”
“Nepřeháněj, tak zlé to určitě nebylo.”
“Cestou domů v taxíku mě požádal o telefonní číslo. To mě vykolejilo definitivně. Nedala jsem mu ho a z taxíku jsem před naším domem beze slova utekla.”
“Ty jsi tedy číslo! Můžeš mně říct alespoň jeden rozumný důvod, proč takhle vyvádíš? Jen kvůli tomu, že nějaký muž projevil o tebe trochu zájem?” zhodnotila to Marta a tušila, kam to asi povede.
“Když zemřel můj třetí muž, přísahala jsem si, že už nechci žádný vztah. Trvalo to dlouho, než jsem si zvykla žít sama. Ale teď si to užívám a jsem prostě se svým stavem spokojená. “
“No, jsi už velká holka, tak určitě víš, že posedět s někým u kávy neznamená hned vztah. Může to být třeba jen příjemná změna životního stereotypu. Být tebou, ještě chvíli bych o tom přemýšlela.”
“Vím, že jsem už stará holka. Dokonce jsem starší než ten Tony. Takže netuším, co by na mě mohl vidět.” vzdychla Eva.
“Ale měla by sis uvědomit, že na svůj věk vypadáš velmi dobře. Pravidelně cvičíš, prostě o sebe dbáš.”
“A ty jsi nějaký Tonyho advokát, že mi ho dohazuješ?”
“Určitě ne, ale Tonyho znám už půl roku a myslím si, že je to prostě slušnej chlap. Leželi spolu s Petrem v nemocnici po úrazu a já tam s nimi strávila dost času. Náhoda je svedla dohromady a stali se z nich kamarádi.”
“Třeba se naštval, že jsem tak zbaběle utekla z taxíku a už se ani neozve. A kdyby, číslo mu prostě nedávej!” rozhodla se Eva dost rezolutně a ukončila rozhovor na toto téma.
Následující den měla nečekanou dohru i aféra čertího kostýmu. Marta zavolala do divadla, aby se s dostatečným časovým předstihem domluvila na ukončení své čertí roličky. A dozvěděla se, jak to všechno vlastně bylo. Kostymérka prý po představení marně sháněla čertí kostým, aby ho uložila na své místo. Prostě nebyl k nalezení. Prozvonila sice párkrát Martu, ale ta měla v té chvíli zcela jiné starosti a na neznámé telefonní číslo prostě nereagovala. Pokračovala v jeho hledání i další den, ale když ho definitivně nenašla, začala podezřívat svého syna. Už delší dobu neměl žádnou práci, nechával se od ní živit a dělal jen problémy. Občas za ní chodíval do kostymérny a byl tam i v ten večer, kdy kostým zmizel. Ukázalo se, že to byl on, kdo se snažil Martě znepříjemnit její působení v divadle. Před nějakou dobou pracoval chvíli v její úklidové firmě, ale rozloučila se s ním po několika dnech, protože nebyl schopný dorazit ke klientovi v dohodnutou dobu. Když ji v divadle náhodou potkal, usmyslel si, že prostě ji trochu vytrestá. Poprvé jí zkusil schovat boty, to ještě ustála. Pak přišla na řadu akce s páchnoucím kostýmem. Prý doufal, že Martu znemožní. Kostým po představení odnesl a chtěl ho vyvětrat. To se mu nepodařilo, a tak ho prostě vyhodil do odpadků.
A jak to všechno skončilo? Čertí role byla z představení prostě vyškrtnuta, nový kostým se už nepořizoval. Kostymérka musela nahradit škodu a její syn má doživotní zakázán vstupu do divadla. Marta alergickou reakci přežila, vyrážka postupně během několika dní zmizela. A jak to dopadlo s Evou a Tonym? To se možná dozvíte příště…
