Zase hezky česky

Pak už se to hroutí do spánkové nicoty. V bdělém stavu však nevyhledávám hry se slovy, ono to jaxi přichází samo. Stačí slyšet „Neviděls někde cedítko?“ a hned mi naskočí: „Cedítko chce dítko“ A co teprve, když jde o tragické oznámení, že „u biliáru ubili Járu“?

Většina českých slov má slovní základ, který aspoň zhruba chápeme. Třeba že slovo okap souvisí s kapáním nebo s kapkou. Ale co třeba slovo otrlý? Z čeho je odvozeno? Je snad někdo trlý nebo netrlý? Sám bych na to nepřišel. Tak jsem o pomoc požádal svou kámošku Umělku a dozvěděl se, že základ slova, tedy „trlý“, vzniklo z trhání, z trhu, že původně byl nějaký člověk otrhaný, něco jako vandrák. To „o“ je předpona s podobným významem jako třeba obehnaný, opásaný, tedy „kolem dokola“. No a pak se význam toho slova otrlý = otrhaný přeneslo do významu „otřískaný životem“, tedy drsný a význam slova se posunul k drsnému, otupělému, odolnému, necitelnému a podobně.

Zajímavá je právě podobnost slov, které mají různý základ. Zde vám co nejstručněji popíšu drama na gauči: Překotil ji, okotil ji. (Pokračování za devět měsíců.) Někdo by o tom napsal celou knihu. Anebo když vidíte činky u nohou slečinky (jsou tam schované i housle). A podobně „Kde bydlí holičky alkoholičky?“ Stejná slova nebo kusy slovy znamenají něco úplně jiného.

Z dětství si pamatuju svou báseň, na kterou jsem byl děsně pyšný (všude byly tehdy prodejny Pramen, jak víte)

Z pramenu taje
a já chci zmrzlinu.
Konečně ji mám.
Ta je! Z Pramenu!

To slovo „děsně“ mi připomnělo, že jsou česká slova, ve kterých se vyskytuje pouze Ě. Třeba štěně. Nebo pěkně. Zkuste nalézt další dvojslabičné. Ale znáte slovo, v němž se Ě vyskytuje třikrát? Doufám, že mi to češtináři schválí, uznávám, že to je slovo nezvyklé. Podle mě může existovat slovo měděně: jedna věžička zářila v zapadajícím slunci zlatě – tak proč ne měděná věžička měděně?

A už vážněji: Mě vždycky vylekají obraty typu „Slunce vrhá stín“ – četl jsem mnohokrát. Cože? Slunce že vrhá stín? Copak autor nechodil do školy, že netuší, že Slunce naopak vrhá světlo, hrozně moc světla. Ten kdo, vrhá stín, je předmět, který stojí tady na zemi anebo Měsíc při zatmění Slunce. Kdyby Slunce vrhalo stín, tak jsme dávno na Zemi vymřeli.

I v dětství jsem byl buřič. „Ta rostlinka tak žíznivě pije,“, říkala obdivně každé ráno jedna moje teta. „Ta rostlinka žíznivě nepije, ale ty ji málo zaléváš, takže se pak voda rychleji vsakuje do vysušené hlíny,“ podotkl jsem. Tím jsem to začal mít u tety špatný.

Provokoval jsem také v základní škole, kde jsme ke svačině dostávali předplacené housky. Obložené housky – prý! Já když přišel na řadu, tak jsem chtěl obložený salám. „My tady chlapče dáváme obložené housky, víš?“ „O tom nic nevím. Tohle je přece salám obložený tou houskou…“

Upadl jsem z toho do stresu a to bych si nejraději prohnal kulku hlavou. Nebo hlavu kulkou? A střelec zacílil, nebo zalícil?

Jazykové berličky

Trochu odbočím. Ze svých žákovských let si pamatuji několik pomůcek. Třeba koncovky slovesných tříd: ŽENE JE BÍDA – podle toho se časují slovesa. Z chemie jsem si zapamatoval půvabnou větu „Líbal Bedřich Boženu celou nahou. Ó fuj, nestydo!“ Jak tušíte, tohle bylo v pubertě snadné si zapamatovat. A co to znamená? Slova připomínají druhou řadu Mendělejevovy tabulky prvků, tak jak jdou za sebou: Lithium, beryllium, bór atd. až k O = kyslík, F = fluor, Ne = neon.

Ale nejvíc jsem udivil učitele fyziky. Vy určitě víte, že pan Ludolf má své číslo, které je důležité v geometrii, třeba pro výpočet obsahu kruhu. Zná ho každý absolvent ZŠ (doufám). A já se pochlubil, že znám Ludolfovo číslo na mnoho desetinných míst, a to mi zůstalo do dneška. Takže ani nemusím dávat hádanku, co znamenají věty: „Lín a kapr u hráze prohlídli si rybáře. Udici měl novou, jikrnáči neuplavou.“ Ano, počet písmen ve slově odpovídá číslici. Takže si tím zapamatujete Ludolfovo číslo 3,141592653589. Na 12 desetinných míst!

Nicméně slovesné třídy, Ludolfovo číslo a řada chemických prvků jsou nám dnes k ničemu. Jo kdybych si tak pamatoval, co jsem včera viděl v televizi a předevčírem měl k obědu!

Tak abych tu byl užitečný, napíšu vám, co dělám, když odcházím z domu. Ať už jdu do našeho městečka nebo jedu do Liberce či do Prahy.

Když zavírám zvenčí dveře od domu, automaticky mi v mysli vyvstane: MOBR PEKL OČKA. Jen výjimečně si na to nevzpomenu. „Cože?!“ ptáte se. „Kdo je to Mobr? A co že to pekl?“ Ať nejste v panice, hned vysvětlím. Jde o zkratku, která mi připomíná, co si musím vzít, kdy opouštím bydliště: mobil, brýle, peníze, klíče. A co jsou ta OČKA? No oční kapky, protože ty já pořád potřebuji, mav (!) stále oči suché a drhnoucí. Bez nich chodím po městě a hledám záchody. Nikoliv proto, že bych potřeboval „to ono“, ale protože tam teče voda na vymytí očí.

Funguje to výborně, jen si musíte nacvičit to spojení (asociaci) mezi zavíráním dveří a zkratkou. Jak jsem to udělal? Počkal jsem, až nebude nablízku manželka (jistě by začala vyšetřovat, co blbnu) a několikrát jsem z chodby vyšel před dům a při zavírání dveří jsem si to v duchu říkal. Pak dokonce nahlas, protože když něco slyšíte, líp si to zapamatujete. Udělejte to několikrát, až se propojí zavírání dveří s touto pomůckou. Kdyby to hned nefungovalo, tak si to nacvičujte znovu (říkejte si to nahlas), než se vám to trochu zautomatizuje. Samozřejmě, u vás může mobr péci něco jiného než očka, například KARTY, což by znamenalo kapesníky a rtěnku. Tak mnoho úspěchů při nácviku!

Zas ty chipki!

Ke kráse českého jazyka patří i nechtěné chyby. Nemyslím teď ty, které běžně dělají děti a mladí lidé, pro něž čeština někdy začíná být cizí řeč. Zaměňují Y a I, MĚ a MNĚ, SKROMĚ píšou asi podle vzoru KROMĚ atd. I „zamněňují“ bychom možná někde našli… Avšak mám tu na mysli to věčné téma: překlepy.

Už jsem o některých psal v článku Nachlazenou! Ale pořád přicházejí nové, protože já píšu děsně rychle a čaasto neuznávám rozložení písmen na klávesnici. (Já ji podezřívám, že si tam klávesy přes noc vyměňují místo, aby mě doběhly a já si pak naběhl.)

Když k tomu mám navíc automatický opravovač slov, tak dochází k naprosto šíleným situacím. Místo „musí si to zasloužit“ mi počítač nabídl: musí si to zasouložit – a víte proč? Protože mám automatický opravovač překlepů a původně jsem mezi S a L nechtěně vložil O. A zbytek zařídil stroj.

Letos mi někdo poslal přes WhatsApp návrh. Byl zajímavý a tak, když připsal „Co si o tom myslíte?“, odpověděl jsem mu upřímně: „No je to zajímavý, ale je to prcný.“ No jéje! Vždyť šlo o jedno A a těch je přece všude spousta. Kdysi jsem se hodně podílel na vyhodnocování různých programů. Tomu se říká evaluace. No a samozřejmě, já jsem místo evaluace psal stále evakuace nebo ejakulace. Byl to boj s automatickým opravovačem slov, který evaluaci tehdy prostě neznal. Místo „POSLAL jsem vám to“ jsem napsal víte co. A když jsem u těch lechtivých zkušeností, tak už jsem taky jednou místo supermarket napsal spermarket. Achjo. Šlo přece jen o jedno U.

Dočetl jsem se také o cizích chybách: na Vánoce přidali vlakům vagíny, nezvládl jízdu na notorce, prdon místo pardon, hovnoráře místo honoráře. Údajně se vyskytlo i to, že oslavenec „dosral dírkový poukaz“, no nevím… A jak to mají těžké lidé v termálním stádiu života. Na vlastní oči jsem na e-shopu četl, že zboží už není v prdeji,

Já si ty své chyby vypisuju už dlouho a představte si, jak to muselo vypadat, když dotyčný četl například: prsím tě místo prosím tě, odešel prcovat, Blila místo Billa. Místo sociální sítě jsem jednou napsal sociální dítě (co to jako je?!) – jako obvykle, sousední klávesy!

Od vnuka jsem dostal narychlo psanou zprávu, že psali „pololetní trest“ – to R je přece na klávesnici mezi T a E, což logicky zapadá do dnešní uchvátaně rozkotlané a klipovité doby, kdy hlavně mladí musí do tří vteřin reagovat minimálně smajlíkem, jinak se octnou mimo kolektiv lidí, které stejně většinou ani osobně neznají.

A nekecám, kdysi jsem starostovi jednoho města písemně navrhl: „Měla by se zlepšit veřejná poprava“… To jsem do výzkumné zprávy převzal z dotazníku, který jsme předložili občanům města, někdo to napsal a já si té zrůdnosti nevšiml! Čili jak to dotazovaný, tak jsem to okopíroval do zprávy mezi příklady odpovědí od občanů. Jindy jsem místo poradní komise nenapsal pouze poradná komise, ale dokonce proradná komise! A zase si všimněte, že Á je na klávesnici hned vedle Í a to R se mi tam nějak připletlo.

Já vám tady píšu… – to ani nebudu publikovat, co jsem teď napsal místo „š“, zase je to na klávesnici bohužel opět hned vedle. Jindy jsem místo promluvit napsal pomluvit, místo počkal – počal, místo píseň – plíseň, místo prvního – pivního. „Zaměřený“ byl v mém odborném textu „zamřený“. To všechno ta úkladná klávesnice.

Na vlastní oči jsem kdysi četl novinový článek s titulkem „Zrady města“ – vypadla jim mezera. V Jablonci nad Nisou se v době covidu na stránkách města objevilo… ne, to vám musím ukázat přímo!

Vypadlo písmenko

Moje sestřenice, tudíž v podobném věku, mi jednou poslala SMS, jako obvykle bez hacku a carek. Končila větou: „Brzy se uvidime, uz se tesim. Mej se.“ To člověka trochu vyleká, jaký že je skutečný úmysl pisatelky.

Jsou i úmyslné překlepy. Nemohu si odpustit citovat komentář, který se objevil na internetu brzy po posledních volbách: „Volby skončily. Opět se ukázalo, že český národ je prosíravý.“ Čistě z jazykového hlediska je to jemný fór, ne?

Homoco?!

Slovo „homo“ znamená původně „stejný“. Později se význam rozšířil též na „člověk“. Takže u homosexuála to znamená „stejný“ pro sex, o erotickou náklonnost ke stejnému pohlaví, kdežto u homofobie to znamená „člověka“ (homofob nenávidí všechny lidi). Znám však ještě ze studií slovo homofilie, kterou používali američtí sociologové Lazarsfeld a Merton. Homofilie tu neznamená lásku nebo náklonnost ke všem lidem, nýbrž náklonnost ke stejnému – totiž to, že člověk se nejsnáze sdružuje s lidmi stejných názorů, stejné životní úrovně, stejného vzdělání. Že má sklon vybírat si ty, kteří jsou mu podobní. A ti dva autoři si to uvědomili a prozkoumali jako první. Jednou z forem homofilie jsou dnes známé názorové bubliny. – Tak konec odborné přednášky o slovu HOMO. Chci sem totiž uvést slovo homonymum, v množném čísla homonyma, nikoliv homonymumy!

Příhoda z 1. republiky líčila, jak se neodbytný mladý muž dotazoval v domě své vyhlédnuté slečny, kde se nachází – jako ta slečna. Komorná mu odpověděla, že slečna odcestovala do Benátek. Pointa byla v tom, že komorná nemínila italské Benátky, nýbrž Benátky nad Jizerou. Haha. Stejně to bylo falešné homonymum.

Možná znáte krásnou hlášku: „Jen se koukni, jak se moje stará stará, aby nebyla tak stará!“ Nebo drsná písnička se slovy „já budu matka a ty šroub, tak zavrtej se do mě hloub“. Uznejte, že to je jazykově dokonalá alegorie, která využívá pravé homonymum „matka“.

Populární jsou hlášení školního rozhlasu. Například: „Naše škola získala několik vstupenek na divadelní představení Idiot. Rodiče, kteří chtějí vidět idiota, nechť přijdou do ředitelny.“ Určitě sem pod článek napíšete další.

Kdysi dávno jsem v okénku trafiky spatřil nápis: „Marlbora došly, protože nedošly.“ Krásný vtip od paní prodavačky.

Slyšel jsem, že existuje pohádka o Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku. Myslel jsem, že to první slovo je něco na pláži, to druhé něco s časopisem typu Dům a zahrada a to poslední něco ke kávě.

Hezký je i název skladby pro šest hudebních nástrojů nebo hlasů – sextet. Protože Čech tomu rozumí ve významu „pohlavní život manželek strýců“. A právě jsem si vzpomněl na něco podobného: tetřev. To přímo bije do očí.

Všichni chápeme věty jako „Na místě po starém domě dosud zeje jáma“ nebo „Z trosek zely prázdné okenní otvory.“ Co vlastně znamená to „zelo“? Jak každý snadno uhodne, jde o 3. osobu jednotného čísla v minulém čase. No ale jaký je infinitiv, tj. neurčitý čas k „zelo“? Kdo si nevzpomene, může si to přečíst nejpozději 2 dny, 3 hodiny, 4 minuty a 5 vteřin po zveřejnění článku.

Zakončím článek básničkou, kterou jsem před časem zveřejnil. Používá tzv. pravá homonyma – dvojice stejných slov, které mají každé zcela jiný význam. Tak posuďte: