Všudypřítomní smějící se kostlivci jsou vystrojeni v pestrých barvách, mívají hudební nástroje a sombrera, tančí nebo jen tak postávají a posedávají u stolků. Milovala jsem tu atmosféru.
![]()
Výzdoba v parku
Mexiko má ke smrti od pradávna speciální vztah. Den mrtvých, to jsou vlastně dny dva. Začíná se už 1. listopadu na Den všech svatých, kdy se podle tradice vracejí na zem dušičky mrtvých dětí. Oba dva dny se na hřbitov nechodí truchlit, ale zpívat a tancovat. A nosí se tam nejen květiny, ale i oblíbená jídla zemřelých, pálenka i víno. Sejde se rodina a přátelé a všichni vzpomínají. Pojedí i popijí (na hřbitově!), jednotlivci i celé kapely vyhrávají. Tohle všechno se dělá pro mrtvé. Aby se TAM necítili sami a nebylo jim smutno. Hlavně TAM nesmí mít hlad a žízeň, proto je na hrobě vždycky prostřeno celé menu. A nikdo se neopije, to zvykem není.
![]()
Podobné je to i v domácnostech. Pokud někdo v rodině nebo z přátel a známých toho roku zemřel, postaví se mu oltář, na kterém je jeho oblíbené jídlo, pití, cigarety (pokud kouřil), ovoce, pečivo a sladkosti, které se pečou speciálně pro den mrtvých. Mimo zmíněných jídelních obětí je ještě oltář ozdoben oranžovými květinami cempaxochitl (u nás jim říkáme afrikány, ale původem jsou mexikány), veselými smrtkami a již zmíněnými calaveras. A rodina a přátelé sedí kolem, hodují, zpívají. Často se také recitují básničky sepsané k poctě nebožtíka. Něco jako milé ironické epigramy Karla Havlíčka Borovského. Oslav a pozvání je tolik, že se Dušičky protáhnou až na celý týden.
![]()
Domácí oltář - Ofrenda
Prostě stará domorodá tradice, kterou se křesťanství nikdy nepodařilo zlikvidovat. A že se dobyvatelé snažili! O Dni mrtvých jsem slyšela hodně indiánských pověstí. Tuhle mám nejradši. Je z Tlaxcaly a je všeříkající.
Byl jednou jeden moc líný a lakomý muž, kterému se nechtělo o Dušičkách dávat obětní dary. Ač mu jeho žena pořád opakovala, že by to udělat měl, mávl nad tím rukou. Místo toho si raději vyšel k hoře Malinche. Jak tak šel, začal potkávat podivné lidi. Nejdříve šlo hodně dětí a za nimi zase samí starci a stařenky. Mezi nimi zahlédl lakomec svého strýce, který nedávno zemřel. Hrozně se ho lekl a přimáčkl se ke kmeni borovice ocote, která ho okamžitě obtočila svými větvemi. A najednou uviděl i svoje dávno mrtvé rodiče. Ocote ho nepustila, a tak muž uvízl v jejích pichlavých větvích přes celou noc. Druhý den ráno viděl, jak se zástup lidí vrací zpátky z vesnice na vrch hory Malinche. Každý si nesl nádobu s obětními dary, které mu přinesla jeho rodina. Lakomec si nemohl nevšimnout, že jeho rodiče si nesou jen jednu jedinou tortillu a pytlíček amarantu. Všichni šli šťastně a s úsměvem na tváři, jenom jeho otec a matka byli velmi smutní. Když přešli kolem, ocote konečně uvolnila své sevření. Jakmile se muž trochu vzpamatoval, hned utíkal domů a ptal se své ženy, jaké obětní dary dala na hřbitov. Odpověděla mu, že neměla doma víc, než jednu placku a trošku amarantu. Líný a lakomý muž se strašně zastyděl a litoval, že nepracoval tak, aby mohl svým rodičům přinést oběti, jaké by si zasloužili. Slíbil, že se polepší a že následující rok bude všechno jinak. Ale hned jak to vyslovil, zemřel.
Když někdo z našich blízkých odejde, je to těžké. Trošku mi pomáhá, že jsem volbou - a tedy i srdcem - poloviční Mexičanka. Snažím se vzpominat jen na to hezké. A tak i letos rozsvítím svíčku u svých usměvavých lebek a roztančené smrtky ...
Přeju Vám i sobě VESELÉ DUŠIČKY!
![]()