Sníh v Praze je v posledních letech takový malý zázrak, který nemívá dlouhého trvání. Když jsem první sobotu tohoto začínajícího roku uviděla ráno z okna bílé střechy protějších domů, které navíc svítily v ranním sluníčku, měla jsem o dalším programu jasno.
Urychleně jsem spolykala snídani, navlékla na sebe teplé oblečení a na krk si pověsila foťák. Tramvají jsem dojela k Čechovu mostu. Lákalo mě focení u řeky. Vydala jsem se po Kosárkově nábřeží, to je to za budovou Strakovy akademie, kde sídlí Úřad vlády ČR. Prošla jsem pod malostranským obloukem Mánesova mostu, do parčíku Cihelná, kam chodí turisté obdivovat vltavské vodní ptactvo i pohled na Karlův most. Nemohla jsem vynechat svoje oblíbené Vojanovy sady, kde kromě ptactva nebylo živáčka. Na Klárově jsem pak sedla na tramvaj a ujížděla k domovu. Procházka to nebyla dlouhá, ale na kartě fotoaparátu jsem si spokojeně odvážela více než stovku snímků. Několik večerů jsem se pak věnovala velkému mazání a různým úpravám.
A nyní vás již mohu pozvat k prohlídce vybraných fotografií.
Martino, moc se omlouvám. Nevím, kdo tam dal jen ty tři hvězdičky, já jsem chtěla dát aspoň šest. Fotky jsou nádherné. Praha je fotogenická za každého počasí, ale sněhový poprašek ji obzvláště sluší.
Je to moc příjemná a hezká foto procházka. Také se snažím spěchat ven, když je sníh a slunce, nebo alespoň jedno z toho. U nás je teď pocukrováno, ale sníh na slunci rychle taje. Už mnoho let jsem se nebrodila hlubokým sněhem, i když to ještě pamatuji. Byly doby, kdy jsem si před domem v centru nasadila běžky a dalo se na nich dostat na běžeckou stopu podle Labe.
Martina Růžičková
