Zřejmě vám při čtení nadpisu bleskne hlavou otázka, jak může být den sešívaný? Já vám to vysvětlím.
Přestože chodím spát kolem půlnoci, ráno se budím nejpozději kolem půl šesté. Tak nevím, jsem sova nebo skřivan, zřejmě nějaký kříženec. Co nadělám?
Obyčejně se můj den skládá z drobných každodenních povinností, které okoření nějaká ta malá radost, žádné velké zvraty, cesty ani dobrodružství.
Dříve jsme podnikali výlety autem, vlakem a nejraději pěšky cestou i necestou po našich horách. V posledních letech jsme se těchto radostí museli skoro úplně vzdát. Manžela, ač nikdy nenosil ani brýle, dohnaly jeho geny a trpí zeleným zákalem. Naše horské túry se smrskly na chození po pevných asfaltových cestách a já, jak obvykle říkám, se musím dívat i za něho.
Když se ráno probudím, pohlédnu z okna a rozhodnu se podle počasí, jestli z toho teplého pelíšku vylezu ven hned a nebo až za chvíli.
To dnešní ráno nebylo jiné. Probudím se po páté hodině, venku se už začalo rozednívat. Dopřeju si ještě chvíli a zachumlám se do peřiny. Po šesté hodině vstávám, venkovní teploměr ukazuje dva stupínky pod nulou a za oknem takové poněkud zamlžené bledé sluníčko.
Pořádně se obleču, dokonce mám na hlavě čepici a na rukách rukavice. Venku je na trávě jinovatka a tam, kde už chvíli svítí ranní sluníčko se třpytí plno malých démantů.
Cíl mé dnešní šouračky je vyběhnout kopec pod letiště a dát se k zeleným pastvinám, na té první se pasou dva krásní koníci. Mám od majitelů dovoleno přijít sem kdykoli a koníky fotit. Rex je z těch „přerostlých srnek“ u vytržení. Ještě nikdy koně tak zblízka neviděl. Ti se k nám rozběhnou sotva nás spatří. Jsou krásní, čistí a hříva, hřbet a boky se jim třpytí v ranním slunci. Nad pastvinou, jakož i nad celou krajinou, se vznáší jemný opar.
V devět hodin jsem už doma a nadšeně vyprávím manželovi, co jsme viděli. Chystám snídani, pak vařím kávu a na chvíli si sedám k počítači. Stahuji fotky a v tom mi cinkne příchozí mail. Jsem jeho obsahem opravdu překvapená, ale hlavně mám radost. Můj „čtenářský klub“ v pečovatelském domě dostal příslib zaslání nových knih. Těším se, jak své posluchače potěším. Chvilka u počítače se protáhne na celou hodinu a pak se už musím zabývat takovou přízemní činností, musím uvařit oběd.
Po obědě manžel odchází na zahradu, nedá si vymluvit úklid za chatkou. Zlobím se a on se zlobí na mě, že přece musí něco dělat.
Já se rozhodnu, že pojedu na kole na hřbitov, uklidit hrob rodičů, zapálit svíčku. Po náhrobcích poskakují ptáci a tak vytáhnu fotoaparát a fotím. V tom se kolem staré nepoužívané márnice vyloupne malý dvoukolák tlačený starší paní v kšiltovce. „Vybíráte si místo?“ udiveně na ni pohlédnu a tak mi otázku zopakuje. „Tak to ani náhodou.“ Dáme se spolu do řeči, není místní i když pochází odsud.
Pomůže mi svým zapalovačem zapálit svíčku, ten můj nějak trucuje, rozloučíme se a já se vydám do areálu bývalé vojenské posádky i tam jsou totiž koně. Dva krásní bělouši. A zase jsou lačni společnosti, postávají a koukají se na mě a já na ně. Koho to přestane bavit dřív. Slyším hukot letadla, s koňmi to ani nehne. Obloha nad námi je jak malovaná. Dám koníkům trochu trávy, ale nechtějí si ji vzít z ruky, skloní hlavy a spásají tu malou kupičku u svých nohou. Odchází na druhý konec ohrady a tam se začínají společně jemně okusovat.
Já se vydávám k domovu, obloha se dramaticky mění, modrobílá mizí a nastupuje tmavěmodrá a špinavě šedá. Nad hlavou mi burácí vrtulník, který míří k našemu letišti. Nad loukou se tiše a bez hlesu třepotá poštolka.
Sjíždím z kopce a mířím na zahradu. Pomohu manželovi naložit jedny kolečka a oba se vracíme domů. Právě včas, začaly padat první kapky deště.
Den jako každý jiný, někdy veselejší, jindy smutnější. Ale den, který jsme prožili a nikdo nám ho už nevezme. Den, který byl sešitý z obyčejných okamžiků, ale i z těch, které mi přinesly radost a pohodu.
Pošlete odkaz na tento článek
„Opravdu s námi nepůjdeš?“ Naléhá kamarádka v telefonu. „Ne, fakt to nejde. S mou nohou bych to nezvládla.“ „To je škoda, víš jak dlouho…
Jsou dny pěkné, méně vydařené i dny zvané blbec. S přibývajícím věkem jsem si blbé dny zakázal. V pětasedmdesáti je člověk rád, že ráno…
Pootevřu jedno oko a mrknu na budík – čtvrt na osm. Ne, ještě nevstanu, protože určitě ještě nemám ve schránce předplacené noviny. Jenže…
Jsem nenapravitelné ranní ptáče. Dokonce mi vyhovuje přechod na letní čas, protože se k ránu stejně budím, pokud je sluníčko. Přímo bych…
Každý máme nastavené možnosti a hranice, přes které už nejede vlak. Já nejsem výjimkou, jak jsem se mockrát přesvědčila.
O plnění svých snů jsem již tady psala. Trošku Vám je připomenu. Začalo to letem v balóně, následovalo pilotování sportovního letadla (4x),…
Všechno to začalo oznámením do poštovní schránky, kde se nám dopisem v naší vesnici ozvala neznámá žena jménem Tereza, jak se bez příjmení…
Končí rok 2024 a já nemusím dlouze a namáhavě přemýšlet o nejlepším dárku uplynulého roku, který mne potkal. Mám jasno.
Zase se sejdem. Mám na mysli nejen letošní Vánoce, ale i mnoho dalších zážitků, které nás, vás, mě, čekají i v příštím roce. Vždyť proto si…
Do penze jsem odcházela se spoustou plánů. Bylo to stejné, jako když jsem si na začátku každého nového roku dávala různá předsevzetí. Měla…
Říká se, když člověk plánuje, Bůh se směje. Třeba se mi směje, ale už mám malý notýsek na rok 2026 a tam si budu opět pečlivě zaznamenávat…
Měsíc únor definitivně odešel. Máme ukrojeny dvě dvanáctiny z našeho roku. Přestože to byl nejkratší měsíc, zdál se být zdlouhavý.
„Pustíte mě tam?“ optala se mě nakrátko ostříhaná mladá dívka tak středoškolského věku a ukázala na volné místo u okýnka dvousedačky v…
Rachotí budík. Dostal jsem ho od manželky k narozeninám, když mi starý „odešel“. Přál jsem si klasiku. Na natahování. Slyším ho, i když…
Jako ještě aktivní učitelka jsem se svých žáků na základní škole, i studentů na gymnáziu, po prázdninách nebo i svátcích či víkendech ptala…
Zemřel mi spolužák a kamarád. Jel jsem mu na pohřeb z Opavy až do Roudnice. Vlakem a rád. Smuteční řečník začal monotónně mluvit. Lidé se…
Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve vysokém věku. Jenže moji příbuzní z toho mají legraci. Nepodporují mě v mým…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a mládí, ten skvělý a jistoty zaručující socialismus pod vedením rodné matky…
Mám domek. Krásný, rekonstruovaný, v hezké obci a na dobrém místě. Samozřejmě, že dům se zahradou nese s sebou starosti, ale s tím jsem do…
A je to tu zase. Rok se s rokem sešel a já mám narozeniny. Letos jsem na to trochu vyzrála a pracovní oslavu jsem udělala společně s…
Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový život. Tu větu mi řekla sousedka asi dva roky po smrti manžela. Vybrala…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole, stát v potoce po kolena ve vodě, stavět hráz z kamení a větví, jen aby byla…
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu turistů a hlavně peněz spoutané, přistaví se tobogány a nesou vznosný název…
Někdy se stane něco, co zůstane v paměti dlouhou dobu, celoživotně. Počátek události nastal v polovině minulého století na druhém stupni…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na kterou jsem nebyla připravena. Sestra Míša odjela do Anglie, začaly…
Jedno z přikázání Desatera praví – Pomni, abys den sváteční světil. Dnes je významný státní svátek, a i když nejsem zrovna věřící, slunce,…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát, protože nikdo z rodiny, široko daleko zpátky, se takového věku nedožil. Moje…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý perfektní. Obdivuje, jak se často scházíme, stále něco slavíme, jsme prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne. Modrá obloha bez mráčku předpovídala krásný letní den. Ještě chvíli ležet se…
Jen si představte to štěstí! Přemýšlím, co k obědu, protože v těchto vedrech se mi tedy moc vařit nechce, a slyším, jak Jindrovi kvákla…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před odchodem do práce nestihl, mohly jsme se sestrou a maminkou spolehlivě…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou kytarou na krku a černým kloboukem na hlavě. Jako klaun. Na sále tanečním s…
Na zastávkách či přímo ve vozech MHD každý z nás občas zažije něco, co ho překvapí, rozhodí či doslova naštve. Ale to, co zažili cestující…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí. Mnoho událostí v našem životě se mi již dávno tak nějak vykouřilo z…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o život. V neděli jsem se vrátil z dovolené na Slovensku. Někteří nad ní i…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh trochu jiný, ale jedno máme všichni společné. Jednou přijdeme a jednou…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy Kníničské přehradě. Kozí Horka byla ke koupání a rekreaci u vody přímo ideální,…
Když jsem se stavila minulý týden u kamarádky Ivy na kafi, ptala se mě, jak to, že nic nepíšu, že to marně na íčku hledá. No nepíšu, teda…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek, koberec a vymalujeme. Od vás potřebujeme, abyste z vnitřků skříní vše…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda ve společnosti. Když manžel zemřel, je pro mě samota ještě horší. Cíleně…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v Českých Budějovicích po Piaristickém náměstí blonďatá tříleťačka. Vyhlížela…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
-
HOKEJOVÁ TIPOVAČKA
-
Kvíz i60 - 21. týden
Čeští hokejisté v těchto dnech bojují na Mistrovství světa ve Švýcarsku. Úspěchy i neúspěchy české…
- Foto dne