Humor je kořením života

Probudili jsme se na návštěvě u příbuzných. Ráno jsme byli svědky rozhovoru, jak jsme byli poučeni, na vyšší úrovni. Začalo to zcela nevinně. „Budeš v koupelně ještě dlouho?“ houknul po snídani na tetu její manžel. „Už jsem ti řekla, pět minutek a budeš tady mít volno,“ odvětila. „No jo, ale ty už tam jsi půl hodiny,“ zněl komentář. „A to jsi neslyšel, že v jiné galaxii je jedna minuta delší než na zeměkouli?“ snažila se odlehčit situaci. „Jenže my furt žijeme na Zemi, kde jedna minuta rovná se šedesát sekund.“ „To je toho," zabručela si pro sebe." „U nás doma je to jinak."

Před otevřenou skříní teta přemýšlela, co dnes na sebe. Předpověď upozorňovala na proměnlivé počasí. „To zase nevíš, do čeho se navlíknout?“ zazněla ironická otázka, jejíž obsah byl doplněn: „Nedávno jsi říkala, že potřebuješ další skříň, že tahle praská ve švech, a teď se díváš, jako kdybys neměla co na sebe.“ „To jsi přesně vystihl. Skříň už nestačí a nemám co na sebe!“ „A jak to asi dopadne? Stejně jako s touhle skříní. Když otevřu dveře, musím uskočit, aby se na mě všechen ten nahromaděný textil nevyvalil. A co kdybys něco vyřadila, stejně se do většiny nevejdeš.“ „Tys sis ráno dal nášup vtivné kaše? Já mám tady věci, které jsem nosila před dvaceti lety. A nedávno jsem se přesvědčila, že to se mnou není tak strašné.“ „Jo? A co sis vyzkoušela, že jsi tak v pohodě?“ „No, co, co, co, ta šedivá šála mi ještě krásně pasuje.“

Toto ranní hašteření se chýlilo ke konci, když tetin manžel prohlásil, že má takový pocit, že by se mělo uklidit. „Souhlasím a dám ti radu, kterou jsem dostala od naší sousedky. Otevři si láhev vína, od rána začni upíjet a ten pocit tě záhy přejde,“ teta na to. „Naši sousedi jsou koumáci, já jsem od Standy dostal podobnou radu. Poradil mi zaručený prostředek na úklid bytu. Prý si mám otevřít láhev rumu a po každém dalším panáku se mi bude byt zdát čistější a čistější.“ Pomyslela jsem si, že jejich sousedi jsou buď alkoholici, nebo podomní prodejci vína a šňapsu.

Pohledem jsme vyhodnotili, že tetin byt to ještě nějakou dobu vydrží bez hadru a prachovky, opustili jsme minové pole a vydali jsme se do víru dopoledních aktivit. Užívali jsme si volno nepracujících seniorů a vzpomínali na hektické doby, kdy jsme si ráno uvařili kávu a večer ji studenou vypili. Místo auta jsme použili veřejnou hromadnou dopravu a nechtěně vyslechli rozhovory spolucestujících. Mladá žena, odhadem tak pětadvacetiletá, své kamarádce do telefonu vyprávěla, jak se minulý víkend „zlila pod vobraz“. To se máš čím chlubit, pomyslela jsem. A slečna se hlasitě, všem na odiv, své kámošce pochlubila, že když si šla přes parket pro asi osmého panáka, tak se tak motala, že kdyby se v ten moment konala taneční soutěž, tak by ji vyhrála. Potěš koště, jak se říká. Chudák případný tanečník, který by slečnu, která se jistě podrobovala zemské přitažlivosti, musel nadnášet a předvádět tak jen nesené figury.

Někdy je to nuda, ale tentokrát jsme se ocitli v autobusu s hovornými lidmi. Nedaleko nás seděli dva dědulové. „Franto, Pepa zase Mařeně zahnul,“ oznámil děda v kostkované čepici. „Jo? A s kým?“ zněla otázka pána s ušmudlaným kloboučkem. „Zase blondýna? A znám ji?“ „Jo, zase blondýna, vdaná, a kde ji sebral, nevím. Podle Pepova výběru to vypadá, že blondýny jsou nejvíce nevěrný ženský. Nebo to jsou ty zrzavý? A který jsou ty věrný?“ „Jak si starej, tak si hloupej. Nejvěrnější ženský jsou přece ty šedivý, babky! Mařka vod Pepy je toho důkazem.“ Usmála jsem se nad touto mužskou logikou a pokusila se odpojit sluchové ústrojí od šumu hlasů v uzavřeném autobuse.

Jenže majitelé kostkované čepice a ušmudlaného kloboučku měli hovornou náladu. Kostkovaná čepice začal zpochybňovat piva různých výrobců a že prý se rozhodl míchat si koktejly. „Jo, a jak si to představuješ? Kde seženeš informace, když knihy nemáš a internetu nerozumíš,“ otázal se ušmudlaný klobouček. „Vždyť znáš jenom cikána v trávě.“ Ejhle, blesklo mi hlavou, to je přece fernet se zelenou, to jsme koštovali za našich mladých let. Nenápadně jsem natáčela hlavu, abych zjistila, jak si kostkovaná čepice povede. V duchu jsem ho popoháněla, měli jsme vystoupit na následující stanici. A dočkala jsem se, protože čepice si uměl poradit: „No co, Boban byl pár tejdnů na protialkoholním léčení, tak tam přece musí vědět, kdo se čím zrychtoval, aby ho pak dali do kupy. Tak do tý inštituce zavolám a zeptám se, jak se míchá mochíto, nebo blúdymary.“ Virtuálně jsem jim popřála „Na zdraví!“ a s manželem v závěsu vystoupila.

Manžela čekalo preventivní vyšetření u obvodního doktora. Lidé k němu chodí velmi rádi, je usměvavý, ochotný, vstřícný, prostě všichni u něj obdivují lidský přístup. A pro odlehčení občas přidá nějaký krátký úsměvný příběh, možná pro povzbuzení. Manžel se vrátil z ordinace a podle výrazu jeho obličeje jsem si oddechla, vyšetření dopadlo dobře. „Tak jsem se dneska dozvěděl, že doktorovy děti mu tvrdí, že svým chováním vyjadřuje prvky bláznovství. Prý se jim v duchu směje, a až přijde správný čas, tak jim z medicinského hlediska vysvětlí, že tento stav je dědičný!“ Zase jsem se usmála a představila si jeho dospělé potomky, jak začínají prošetřovat vlastní existenci.

Beatles kdysi zažili perný den, my jsme na tom dnes byli lépe a začali jsme odhadovat, co nás ještě potká. „Víš co? I když doma máme vařeno, co kdybychom si na oběd zašli do nějaké restaurace. Bývalý kolega mi tuhle vylíčil jednu nedaleko mého bývalého pracoviště,“ navrhl manžel. Šli jsme. Téměř všechny stoly byly obsazené. Číšník nás usadil k asi padesátiletému pánovi v riflích, košili a slušivém svetru. „Tady si pochutnáte, moc dobře tu vaří, chodím sem často,“ povzbudil nás. Měl pravdu, jídlo bylo vynikající a cena velmi příznivá. Z našeho spolustolovníka se vyklubal příjemný hovorný muž. Přiznal se, že se mu následující den vrací manželka z lázní a že má velký problém. Prý, kde má koupit pět hnědých orchidejí. Po našem ujištění, aby nechodil do řeznictví a že nejlepší bude květinářství, si posteskl. „Tam jsem byl, mají různé barvy, ale ty hnědé ne.“ Doporučili jsme mu, aby manželce na přivítanou koupil růže nebo jiné krásné květy. „To bych mohl, ale já jsem se ty tři neděle měl starat právě o hnědé orchideje. Teď jsem v háji.“ Poděkoval za milou společnost a se shrbenými rameny odkráčel vstříc pochůzkám po prodejcích květin.

Den se přehoupl do své druhé části a my, již poněkud uondaní, jsem se vydali k domovu, bez chuti vrátit se do tetina bytu. „Tak jsme se docela pobavili, co?“ zhodnotil dosavadní denní existenci manžel. „Měli jsme štěstí, že jsme nenarazili na nějaké vyložené tupce a hlupáky,“ dodal. A mně najednou na mysli vytanula myšlenka z jedné one man show, čili představení jednoho herce. Hlavní hrdina položil divákům jednoduchou otázku: Jak se mezi deseti muži pozná, kteří tři z nich jsou největší hlupáci? No přece náhodným výběrem! Autor této úchvatné představy se asi pohyboval mezi jinými lidmi než mezi těmi, se kterými jsme se dnes potkali my. I díky nim jsme den prožili s úsměvy na rtech. Vždyť co je humor? No přece koření života! I díky němu zvládáme stáří bez větších karambolů.

Humor je kořením života

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více