Přijde (zase) letos Ježíšek?

Parafrází titulu mého nejoblíbenějšího vánočního filmu, který určitě znáte, si dnes dovolím jedno roční retro...

Loni bylo na Vánoce všechno jinak.

Po úrazu kolene jsem musela rezignovat na každoroční přípravy, tašky s nákupy a především na třídenní maratón v kuchyni pro božíhodovou návštěvu příbuzenstva. Proto mi můj muž poprvé za pětatřicet let zařídil bezstarostné Vánoce. Přestože jsem si v duchu přála, aby případné pozvání ke štědrovečernímu stolu vzešlo od dětí, byl iniciátorem on. Nechtěl prostě riskovat a holt je trochu popostrčil. Měl totiž strach, že budu propadat depresím kvůli své bezmoci nachystat všechno jako obvykle, takže si to zařídil tak trochu i pro svůj vlastní klid a pohodlí…

Syn se snachou to vzali moc hezky, a že měli stejně v úmyslu nás tentokrát na Vánoce pozvat k nim. Jen nám to nestihli oznámit s tak velkým předstihem. A tak jsme poprvé zažili Štědrý den s osmiletým vnoučkem a trochu jinými rituály, než na jaké je můj muž zvyklý. Snacha Simonka mě totiž jemně upozornila, že rybí polévku nevaří a místo chlebíčků budou jednohubky.

Takže jsem do sebe nasypala sáček Nimesilu a den před Štědrým dnem vyrazila i s ortézou na náměstí do Boleslavi. Dvě krabice chlebíčků, které jsem si tam objednala, mi paní Jarčičová ochotně donesla až do auta. Ještě zastávka pro porci kapra, šlehačku a kysané zelí na polévku, a s vidinou krátkodobého pohybu mezi sporákem a kuchyňskou linkou, přerušovaného odpočinkovými pauzami, jsem se vrátila domů. Něco pro pohodu vánočních svátků jsem musela udělat…

Na Štědrý den v poledne si dal můj muž pořádnou porci polévky, k ní dva pěkně zvlhlé chlebíčky, poté nutného šlofíka, a ve čtyři odpoledne jsme vyrazili do Hloubětína k mladým.

Simonka měla krásně prostřeno a Bruníkovi naše přítomnost očividně uvolňovala napětí před příchodem Ježíška. Bylo vidět, že se na nás upřímně těšil a to zase těšilo nás…Stromeček zářil, pečený candát s pikantním bramborovým salátem bez majonézy nám moc chutnal, česnekové jednohubky měly říz a domácí cukroví, byť z trouby jiné hospodyňky, jsme už pochválili předtím, protože kilovou krabičku jsme dostali i my…

Hned po večeři jsme měli s Bruníkem vyběhnout ven a zapálenou prskavkou přivolat Ježíška. Ještě předtím ale připomněl mamince, aby pootevřela dveře na balkón a položila doprostřed obýváku talířek s cukrovím a sklenku mléka jako poděkování Ježíškovi. To jsem neznala. Simonka za námi dorazila trochu později, protože přece musela uklidit kuchyň…!! A potom už jsme jen všichni společně mávali prskavkami a navigovali Ježíška. Krásná rodinná tradice. Když jsme pak vyjeli výtahem ke dveřím bytu, mohlo Bruníkovi vyskočit srdíčko z těla, když táta úmyslně dlouho hledal klíče a nešikovně odemykal.

„Jsou tam!!! Strašně moc jich tam je! Byl tadyyyy!“ křičel Bruník, až mu přeskakoval hlas. „Podívej, dědo…napil se mlíka… a snědl všechno cukroví!“

Radost z hromady dárků pod stromečkem a jiskřičky v dětských očích se už staly nezbytným štědrovečerním klišé, ale my jsme to jako prarodiče měli poprvé naživo a v přímém přenosu. Řeknu vám, byla to síla. Ještě teď z toho čerpám, když na to vzpomínám…

Ach jo. Čas plyne a Bruník už letos tuší, že to funguje trochu jinak… Zrovna včera mi prozradil, že ten Playstation 5, který si letos tak vroucně přeje jako jediný dárek, táta zaplatí, máma zabalí a Ježíšek mu ho přinese. Prý je to spolupráce.

A já si kvůli dalšímu pozvání na Štědrý večer druhou nohu zlomit nechci. Proto to byl loni tak silný a ojedinělý zážitek. Ten už se nikdy nezopakuje.

Nevím jak děda, ale já osobně jsem za něj moc vděčná.

Hezké vztahy a radostné Vánoce vám přeje

HŠ